1.část

‚To snad není možný! Já toho zatracenýho fušera zabiju!‘ Zuřil jsem. Doslova jsem soptil vzteky. ‚Ten… ten… nemožnej, senilní, červotočema prolezlej pařez! Jak se mám, sakra, dostat zpátky?‘
Rozhlížel jsem se kolem, všechno vypadalo úplně jinak, nic jsem nepoznával. Včera tu tu rozhodně nevypadalo takhle, příroda se tak rychle nemění… Musím být někde jinde. Ten prokletej čaroděj mě poslal jinam!

Běžel jsem hluboko do lesa a doufal, že ten čarodějnej kmet je ještě naživu. Z tohohle mě může dostat jen on. Naposled jsem o něm slyšel jako malej, ještě od chůvy. A už tehdy se říkalo, že ten dědek pamatuje první císaře. Kdoví, kolik mu je teď, pokud neumřel…
Po pár hodinách jsem dorazil na mýtinu s vysokýma, mohutnýma stromama. Uprostřed stál jeden hrozně sešlej javor. Rozhlížel jsem se, ale žádná chatrč nebo jeskyně nebyla v dohledu.
‚Kde ten dědek bydlí? Na stromě?‘ divil jsem se.
„Nejsi ty Namidatoru?“ ozvalo se. Málem jsem si vykroutil krk, ale toho, kdo mluvil, jsem neviděl. „Neviděl jsem tě, co ses narodil. Vypadáš, že máš problém, chlapče. Tak na to se musím pořádně podívat.“ Z toho starýho javoru začala stoupat nějaká mlha. Za chvíli se zformovala do podoby těla. Hodně pokroucenýho, shrbenýho těla.
Za chvíli přede mnou stál tak starej démon, že říct mu kmete, lichotil bych mu. Dlouhatánská bílá brada mu sahala skoro až na zem. 
„Ztratil jsi amulet? Nebo ti ho ukradli?“ zajímal se. Stručně jsem vysvětlil, že se to stalo při souboji s jedním démonem. Nějak se mi přetrhl řetízek, ale jak jsem se proměnil, démon vzal amulet a vypařil se. Ani jsem neřešil,jak to, že mi rozumí, nejspíš je to tím, že jsme oba démoni. Já teda půldémon, dík lidské matce, ale i to se počítá…
„To se podívejme,“ brumlal si pod nosem. Chodil kolem mě v kruhu, na svůj – víc, než pokročilej – věk, celkem svižně.
‚Neříkej, že nevíš, co s tím,‘ zavrčel jsem. Kmet se zastavil.
„Mohl bych udělat nový, ale už ten původní trvalo vyrobit půl roku,“ řekl zamyšleně. „Možná by pomohlo, kdyby ses vrátil…“
‚Vrátit se? Vždyť on ho odnes‘,‘ namítal jsem. ‚A pochybuju, že se vrátí, aby mi ho předal!‘ 
„Takhle vrátit jsem nemyslel,“ zavrtěl stařík hlavou. „Myslím, vrátit se zpátky v čase. Ne moc daleko, tak do včerejška. Prostě do doby, kdys ten amulet ještě měl.“
Z týhle vyhlídky jsem nebyl dvakrát nadšenej. Na druhou stranu, amulet potřebuju…
‚Já ho asi půjdu najít,‘ odpověděl jsem sklesle. ‚Třeba z něj ten amulet nějak dostanu…‘
„Pokud ví, že to, co vzal,je magický amulet, nepočítej s tím, že ti ho vrátí dobrovolně,“ culil se čaroděj. „V tom je ten háček. Musí ti ho dát sám a dobrovolně.“ Zpozorněl jsem. „Ten, kdo ho vzal, ti ho musí vrátit ze své vůle, Namidatoru, sám od sebe,“ vysvětloval. „Když si ho vezmeš sám, nebude fungovat. Vklel jsem do něj takovou pojistku.“
‚Cože?‘ vyjekl jsem. Tím padl můj plán k ukradení vlastního amuletu, až usne, nebo nebude dávat pozor… Sakra! Takhle musím souhlasit s jeho plánem. Ale jestli to nějak zvoře…

Zvoral to.
„Prásk!“ ozvalo se hromově. Skoro jsem nadskočil. A vzápětí –kap, kap…
‚Skvělý,‘ zaprskal jsem. Nesnáším déšť, zvlášť v týhle podobě. 
Najednou jsem uslyšel dupot, někdo běžel kolem .
A natáhl se. Zakopl o kořen stromu, u kterýho jsem se klepal zimou.
„Jauvajs!“ uniklo mu. Posadil se, oblečení měl celý mokrý a umazaný od bláta, z rozedřenýho kolena mu tekla krev. „Jauvajs,“ zopakoval. Chtěl se zvednout, když mu najednou padl pohled na mě. Zatvářil se užasle. „No ahoj!“ řekl udiveně. „Co tu děláš? Je ti zima, že jo? Nechceš, abych tě vzal s sebou? Tady nastydneš.“
Nejistě jsem zasyčel. Nemohl jsem vědět, jak upřímně to myslí… Je to přece člověk. Všichni víme, jak se chovají lidi k nám démonům…
Člověk, mladý kluk, možná tak šestnáctiletý, ke mně natáhl ruku. Opatrně, asi si nebyl jistý, jestli se po něm neoženu. Z jeho dlaně jsem cítil pot, trávu, hlínu a ještě něco, to jsem neurčil. Ale žádná agresivita či nepřátelství z něj cítit nebylo. Nechal jsem ho, aby mě vzal do náruče, strčil si mě za vrchní košili svého dost zvláštního oděvu - normální kimono to nebylo – a znovu se rozběhl.
Zavrtal jsem se hloub do košile a nasával jeho zvláštní vůni. Asi si myslel, že mám strach, protože zadýchaně pronesl: „Neboj, číčo, za chvíli jsi v teple.“
Zasyčel jsem, tohle oslovení se mi příčilo. Jenže ten člověk mi zjevně nerozuměl, natož aby poznal, že nejsem holka. 
V týhle podobě jsem totiž kočka.

„Jsem doma!“ zahalekal ‚můj‘ člověk a zabouchl za sebou dveře svého obydlí. Váhavě jsem vykoukl z košile a už se ozvalo vysoký zavřísknutí: „Ta je roztomilá!“ 
Zaprskal jsem a znova se schoval. Stačil jsem si jen pomyslet, že ta osoba s vysokým hlasem má kliku, že ji nemůžu svou katanou rozkouskovat, vzápětí zavřeštěla znova: „Ákiróó! Půjč mi ji! Udělám jí pelíšek u sebe v pokoji!“
Vycítil jsem, jak můj člověk zaváhal, opatrně mě vytáhl a zadíval se na mě, potom na ni. Ohlédl jsem se. Ta vřískavá osoba byla dívka. O hlavu menší než on, s dvěma culíky na obou stranách hlavy. Chtivě po mě natáhla ruce, nepřátelsky jsem zasyčel a přitiskl se zpět k němu. Překvapeně jsem ztuhl, on mě totiž pohladil po hlavě a podotkl: „Zdá se, že k tobě moc nechce, Asami-chan…“ Dívka mě napodobila: „Css…“ a odkráčela.
„Tak zůstaneš u mě,“ řekl člověk, zřejmě jménem Akira. „Zítra tě vezmu k veterináři.“ 
Sice jsem nerozuměl tomu o veterináři, ale vděčně jsem se přitulil, až mi uniklo zavrnění. V duchu jsem si vynadal, ale bylo mi tak dobře, zvlášť, když mě zase začal hladit.
Udělal pár kroků, znova klaply dveře a pak se posadil. Vykoukl jsem ven. Byli jsme v místnosti, zvláštně zařízený. Všude spousta věcí, který neznám. Podíval jsem se na něj, usmál se a řekl: „Tak tady budeš bydlet. Porozhlídni se.“ A posadil mě na postel. Začal jsem se rozhlížet. Postel byla měkká, voněla květinama a JÍM. Potřásl jsem hlavou, zmátlo mě, jak divný myšlenky v ní najednou mám. Ale neodolal jsem, přeběhl jsem přes pelest k polštáři a očichal ho. Tady byla jeho vůně intenzivnější, přebíjela tu květinovou. Ohlédl jsem se po něm, sledoval mě. A usmíval se. Kdybych neměl černou srst, zaručeně by viděl, že se červenám. Znova jsem pohodil hlavou. 
‚Já jsem přece démon, sakra! Nečervenám se!‘ 
Pořádně jsem se seřval a přikázal si Akirovo obydlí důkladně prozkoumat. Líbilo se mi. Nejenže celou místnost prostupoval jeho osobní pach, ale bylo tu útulno a světlo. A jak jsem se za chvíli přesvědčil, některý návštěvy nejsou v jeho pokoji vítaný.
Někdo prudce otevřel dveře a vletěl dovnitř.
„Asami-chan! Už jsem říkal, abys klepala! Co kdybych se třeba…převlíkal!“ 
Akira se na mě rychle podíval, jako by mohl poznat, že ji vidím nerad. Zaprskal jsem. 
„Dej ji očkovat proti vzteklině,“ řekla dívka přísně. „Pokud ti ji máma povolí, bude k tomu mít podmínky. Tak. Vybírala jsem poštu, přišel ti dopis. Na.“ Podala mu něco bílého, pak se zadívala zpět na mě. Zaregistroval jsem tu vlnu nesnášenlivosti a nepřátelství, která se od ní šířila a podle toho zareagoval. Vrátil jsem se na Akirův klín a zasyčel na ni. Zatvářila se uraženě a s krátkým ušklíbnutím zase odešla. Akira se na mě podíval a pohladil mě.
„Tobě se nelíbí, co?“ zeptal se. Mňoukl jsem a přál si, aby mému potvrzení rozuměl. Povzdechl si a vzal mě do náruče. „Mě taky ne,“ prozradil mi tiše. „Ale oba máme smůlu, bydlí tady taky. Víš, moje máma si vzala jejího tátu. Na ty buď hodná. Oni by byli rádi, kdybychom byli spolu, ale… Je fuška se jí vyhnout, ale protože teď u mě bydlíš ty, už mi sem moc nepoleze,“ dodal spokojeně a spiklenecky na mě mrkl. 
‚To nepoleze, spolehni se,‘ slíbil jsem mu v duchu. ‚Dokud jsem tady, pomůžu ti s tím.‘ Přitulil jsem se, tak moc se mi u něj líbilo. Chvilku mě držel a usmíval se na mě. 
„Měl bych ti vymyslet jméno, co?“ řekl jemně a drbal mě pod bradou. Chvilku se tvářil přemítavě. Do toho se ozvalo zaklepání.
‚Že by se naučila klepat?‘ zvedl jsem hlavu k Akirovi. Podrbal mě na hlavě a řekl: „Dále!“ Už předem jsem se naježil a čekal.
Vstoupila vysoká žena. Když mě uviděla, vykulila oči. Pak se podívala na Akiru.
„Akiro?“ 
„Mami, našel jsem ji venku. Klepala se u stromu, celá zmoklá… Byla jí zima, určitě má hlad, můžu si ji nechat, prosím?“ vychrlil ze sebe a přitiskl mě k sobě. Jeho matka vypadala překvapeně, ale poté, co si mě prohlídla, přikývla.
„Vypadá čistě a moc roztomile. Ale rozhodně ji musí prohlédnout doktor…“
„Zítra tam půjdeme,“ souhlasil Akira, nepřestával mě hladit.
„Už má jméno?“ zeptala se. Její syn zavrtěl hlavou. 
„Nic mě nenapadá,“ řekl a najednou se zarazil. Nespouštěl oči z matky, ta se zatvářila neklidně. Pak sklopila hlavu a prohlédla se. „Co je?“
„Sango,“ řekl najednou. „Bude se jmenovat Sango.“
„Proč zrovna takhle?“ podivila se.
„Podívej, jaký má oči. Jako tvůj náhrdelník. Říkalas‘, že je to korál, tak proto. Díky, mami.“
„Za málo,“ usmála se a natáhla ke mně ruku. Nechala si ji očichat a pak mě pohladila. „A nesmí si brousit drápky o nábytek. Pořiď jí škrábadlo. A vůbec všechno, co bude třeba.“
„Jo,“ přikývl nadšeně Akira. „Děkuju, žes mě s ní nevyhodila.“
„Když bude dělat potíže, ještě se to může stát,“ řekla přísně. Mňoukl jsem, představa, že nebudu mít v tomhle podivném místě kam jít a zůstanu znova na dešti, mě děsila.
„Vy spiklenci,“ usmála se a vstala. My s Akirou jsme se na sebe podívali. ‚Spiklenci?‘
Když jsme znova osaměli, Akira mě znova odložil na postel a já se chystal na podrobný průzkum pokoje, když mě těsně minul kus látky. Uskočil jsem, ale při pohledu na něj jsem radši sklopil hlavu. Převlíkal se.
Nedalo mi to, znova jsem se na něj podíval. Na člověka svýho mládí měl docela vypracovanou postavu, pokožku zjevně hladkou a růžovou. Zapomněl jsem na průzkum a pečlivě si ho prohlížel. Tmavé vlasy, vzadu krátké, mu vpředu spadaly do očí. Najednou jsem si nevzpomínal, jakou mají barvu jeho oči. Než jsem si vzpomněl, byl pryč. Za chvíli se vrátil s mokrou hlavou a oblečený. 
Když přešel ke mně, poklekl u postele a zadíval se mi do očí. Hned jsem si prohlédl ty jeho. Hnědý. Hřejivý. Krásný.
„Tak co říkáš jménu?“ zeptal se. „Líbí se ti Sango?“
Zamňoukal jsem.
‚Moc ne,‘ myslel jsem si. ‚Doufám, že budu mít možnost, říct ti svoje pravý jméno. Sango je holčičí jméno. Já jsem přece krvelačnej démon! Ale to ti dokazovat nebudu.‘
Znova mě začal hladit. Nechápal jsem, kde se to ve mně bere, dmula se ve mně obrovská touha se tulit a mazlit. Je to snad tou kočičí podstatou mojí démonický poloviny? 
Vůbec to nechápu. Ale podvoluju se, dělám, co cítím… Znova jsem se přitulil a tentokrát jsem se nebránil spokojenému předení.
Akira se zasmál, lehl si na postel a mě si položil na prsa. Já se na něm uvelebil a chtěl si zdřímnout. Poslední, co jsem slyšel, bylo: „Sladký sny… Sango.“

                                                                                                                                   >>