2.část

Už jsem tady – a to ani nevím, kde – pět dní. Pět dní přemýšlím, jak se dostanu zpátky domů, do svého světa, protože už mi došlo, že tam nejsem. Pět dní se schovávám před tou pištivou holkou, přes den střídavě vymýšlím, jak se jí zbavit anebo netrpělivě čekám na tu hradbu, která mě před ní chrání – na Akiru.

         Každé ráno odchází někam do školy, jak tomu říká a já, i když mám v pokoji všechno, co potřebuju, se cítím sám. Kdybych neměl o čem přemýšlet, umřel bych nudou. Takhle se mám na co těšit. Vždycky, když se Akira vrátí, je pořád se mnou, společně obědváme, ležím stulený na jeho klíně, když se učí… V noci, když spí, lehávám si vedle něj a pelíšek, který mi připravil, nechávám prázdný. Hřeju se o jeho tělo. Ještěže spí klidně, jinak by mě zalehl. Prostě jsme pořád spolu.  

Abych nebyl pořád zavřený doma, bere mě ven, když je hezky. Až do večeře býváme venku. Cítím se s ním dobře. I když se snažím nevytvořit si k němu vztah, aby mi nechyběl, až se dostanu domů, je těžké si ho neoblíbit. Je na mě hodný a na to nejsem u lidí zvyklý. Ale občas mě napadne: ‚Jaký by byl, vědět, že jsem démon?‘

         Ta vřeštilka, Asami, se snaží dostat do pokoje pokaždý, když tu Akira není, pokouší si mě omotat kolem prstu. Nezabírá to.

         „Ahoj!“ křikl Akira v předsíni, probudilo mě to. Vzápětí se ozval ten hnusnej zvuk – hlas Asami. Po probuzení je to jako hřebík do hlavy. Rozběhl jsem se ke dveřím, Akira vešel a sklonil se ke mně. Rychle jsem mu skočil do náruče a zasyčel na tu culíkatou potvoru, co sem pořád leze.

         „Měl bys ji pořádně vychovat,“ řekla nespokojeně. „Pokaždý na mě takhle vyjede. Takhle se sem budu bát vkročit! Co když mi jednou něco udělá?“

         „Hodný kluk,“ pošeptal mi. Veterinář (jak jsem zjistil, je zdejší zvířecí doktor) mu prozradil, že nejsem holka, ale Akira se rozhodl, že o tom pomlčí, protože veterinář mu doporučil kastraci a to mi nechtěl udělat. Za to jsem  mu vděčnej…

         „V mým pokoji nemáš co dělat, Asami-chan, zvlášť, když tu nejsem. Prostě sem nechoď, Sango nech na pokoji a nebude si tě všímat,“ řekl Akira vážně a vyprovodil ji ven. Ona uraženě odtáhla a my měli čas pro sebe.

         Akira si se mnou začal hrát. Pak si sedl k učení a já se uklidil na okenní parapet. Jak jsem se díval ven, na koruny stromů kolem domu, napadla mě jedna, dost šílená, možnost: když se mě ten starej čarodějnickej fušer pokoušel poslat do minulosti, zpackal to a poslal mě na opačnou stranu… Do budoucnosti. Může být tohle budoucnost?

Ohlédl jsem se na hnědovlasýho kluka u stolu, skloněnýho nad knihou. Byl to divný pocit. Ta myšlenka, že jsme každý z jiné doby…

Já se chci vrátit domů, sem nepatřím. Ale snad poprvé mě napadlo, že pokud se mi nepovede vrátit se, žít tady, u něj, nebude tak hrozný.   

Jenže, strávit zbytek života v kočičí kůži mě taky neláká, přál bych si, aby mě Akira znal v mé pravé podobě… Zároveň, jak by v tom případě reagoval? Jak se tady, v téhle době, zachází s démony, i když polovičními? Nenáviděl by mě? Bál by se… mě?

To nechci. Radši, ať mě má dál rád jako kočku, než aby nenáviděl mou démoní polovinu. Nechci, aby ze mě měl strach.

‚Musím se vrátit,‘ rozhodl jsem se. Uvnitř mě při tom pomyšlení píchlo. ‚Nepatřím sem.‘ V okenním skle jsem pozoroval Akirův odraz. Jestli se mi po něčem bude stýskat, bude to on. Kromě mé matky se ke mně nikdo tak hezky nechoval. Můj svět je příliš drsný.

Abych nějak potlačil pocit tísně u srdce, začal jsem přemýšlet, co je třeba, abych se mohl proměnit zpět.

‚Medailon,‘ vzpomněl jsem si. ‚Potřebuju ho. Kde ale může být, po takové době?‘ Vlastně ani nevím, o jak velký časový posun se jedná? A pochybuju, že to nějakou náhodou zjistím… Teoreticky… při posunu v čase bych se neměl posunout v prostoru. Takže místo, kde jsem se objevil, by mělo být to samé, kde sídlí – nebo sídlil – ten starej… Pokud tam trefím.

Pokud ještě žije, najdu ho. Třeba už ví, v jakém jsem průšvihu a stačil udělat nový medailon. Doufám.

O 2 týdny později

„Ahoj, Sango,“ zašeptal Akira a sedl si ke mně. Už si zvykl, že spávám na jeho polštáři, když je pryč. Chybí mi jeho vůně, když tu není… V poslední době mám hodně zvláštní myšlenky. Víc než kdy dřív se k němu chci tulit, toužím po jeho dotecích, jeho hlas se mnou dělá neuvěřitelný věci. Jakoby mnou procházela živá energie… A při pomyšlení, že tohle všechno opustím, se mi najednou odejít nechce. A sám sebe se ptám: ‚Chci vůbec odejít? Co mě tam doma čeká? Neustálý boj, nepřátelé. K tomu se chci vracet? Co mi tady chybí?‘

Mí rodiče už nežijí, sourozence nemám… Ani nikoho jiného. A pokud se už neproměním… Tady bych byl aspoň v bezpečí. Jako teď. Horká chlapecká dlaň mě zase hladí, já sám od sebe začínám příst. Je mi nádherně a říkám si, že tomu čaroději nakonec ještě budu vděčný… Mrzí mě jen to, že mě Akira nikdy nepozná v mé lidské podobě. Zajímalo by mě, jestli by si tuhle mou část taky oblíbil. Byli bysme aspoň přátelé?

Akira mě podrbal pod bradou a já hodil myšlenky za hlavu, při hlazení a drbání vždycky taju… Teď mě ale překvapilo, když se ke mně naklonil a polohlasem, skoro spiklenecky, mi sděloval: „Škola skončila. Zítra odjedeme na prázdniny, k dědečkovi do Nagana. Bude se ti tam líbit. Ale aby ses mi tam neztratil…“ Naklonil se k tašce a vytáhl jakýsi pásek.

„Tohle je pro tebe,“ ukázal mi to zblízka. Vyskočil jsem, prohlédl si to a zaprskal. Nelíbilo se mi to, ten pach se mi nelíbil… Můj ocas prozrazoval, že z jeho dárku nejsem odvázaný, protože si Akira povzdechl: „Jestli chceš jet se mnou a nebýt tady celé prázdniny úplně sám… budeš muset ten obojek snést. Jinak tě tu musím nechat. Samotného. Rodiče tu taky nebudou.“

Nastavil ten ‚obojek‘ a já uvažoval. Nechci tady zůstat sám, to rozhodně ne. A bez Akiry. Kdo by mě hladil a drbal, ke komu bych se ve spánku tulil? Ne, pojedu s ním. Snesu ten obojek, když mi ho po návratu zase sundá.

Přistoupil jsem k němu a odevzdaně nastavil krk.

„Tak ses rozhodl?“ usmál se Akira. Jemně mi obojek ovinul kolem krku a zapnul.

„Miau,“  pochválil jsem ho, ten tmavý pásek vůbec neškrtil. Pak mě vzal do náruče a ukázal mi můj odraz v zrcadle.

Musel jsem připustit, že mi docela sluší… a na hrudi se mi leskl ještě nějaký přívěsek. Něco jako maličký stříbrný váleček. Šťouchl jsem do svého odrazu packou a podíval se na Akiru. Zajímalo mě, co to je.

„Kdyby ses ztratil a někdo tě našel, podle toho válečku bude vědět, že tě má odnést ke mně. Napsal jsem tam adresu a telefon.“

Pominul jsem ty podivný slova – adresa a telefon – a stulil se mu do náruče. Akira se zasmál a začal mě drbat za ušima. Moje nitro se samo rozvrnělo blahem.

                                                                                     (vyprávíAkira)

Hned ráno, první den prázdnin, mě mamka vyhnala z postele, že se na mě nebude čekat. Po snídani se totiž vyráželo na cestu k dědovi. Rodiče zůstávali, na první část prázdnin měli vlastní plány, zatímco Asami-chan a já budeme na venkově.

Takže jsem do sebe naházel snídani, v pokoji šoupnul Sango do přenosky a s jedinou taškou se řítil ven.

Před domem jsem se málem přizabil o tři velké kufry. Když mě Asami okřikla, že mám koukat na cestu, podíval jsem se na tu nadílku a vyjekl: „Ty ses zbláznila! Kdo myslíš, že ti tohle všechno potáhne, já?!“ jen se uraženě ušklíbla.

„No, Akiro, nebuď hrubý,“ pokárala mě máma. „Hiro vás odveze na nádraží a teta Michiko vás vyzvedne, až přijedete do Nagana. Ona pak letí pryč, takže tam budete s dědou sami. Pomáhejte a chovejte se slušně,“ neodpustila si svoje obvyklé poučování. Já jsem jen protočil oči, zjevně jí to ušlo, protože nic neřekla… Zaskočilo mi, když se Hiro (mámin manžel) ozval: „Jo, Akiro, spoléhám na tebe, že budeš ochraňovat Asaminu čest. A že toho nezneužiješ. Chápeš, jak to myslím,“ culil se. A Asami-chan se červenala.

Jasně, že jsem věděl, jak to myslí. Neudržel jsem se: „Můžu ti odpřisáhnout, že by mě to ani nenapadlo.“Asami se znova zatvářila uraženě a už beze slova se usadila v autě. Vedle řidiče. Ulevilo se mi, že se na mě nebude v autě lepit. Já si sedl dozadu (potom, co jsme s Asaminým tátou naskládali do kufru ty její zavazadla), tašku hodil vedle sebe, protože v kufru už nezbylo místo a přenosku se Sango jsem si položil na klín.

„Má ta kočka nějakej obojek? S adresou, nebo tak?“ zajímal se Hiro.

„Jo, má obojek s přívěskem,“ přikývl jsem. Na Asaminu poměrně jedovatou pznámku: ‚Trávíš s tím pytlem blech tolik času, jako jiný kluci s holkou,‘ jsem se jen ušklíbl a dál hladil Sango přes mřížku. Teprve pak jsem se ozval: „Sango není pytel blech, je to čistotne… čistotná kočka.“

‚Uf,‘ pomyslel jsem si, ‚to bylo o fous.‘ Málem jsem se podřekl. Ještě pořád nikdo neví, že Sango je kocourek. A já to nikomu nepovím, kdoví, jestli by mě nedonutili vzít ho na veterinu… To bych mu neudělal.

Pousmál jsem se, když Sango trochu zasyčel, když ho Asami tak urazila a Hiro poznamenal: „Není ta kočka žárlivá? Proto nechodíš za holkama?“ Zasmál se, já na to nic neřekl, jen jsem svému kocourkovi pošeptal: „Neboj, já jsem jen tvůj…“

Na autobusovým nádraží nás Hiro vysadil a počkal s námi. Když přišel čas nastoupit do autobusu, Asami tam naskočila samozřejmě první a na nás s Hirem a řidičem zbylo, tahat její kufry.

Řidič ještě zkontroloval, jestli je Sango pořádně zavřenej v přenosce a s podezřívavým výrazem mě pustil dovnitř. Měl jsem smůlu, Asami mě sice pustila k oknu, ale pak už nezavřela pusu. Snad celou dobu vyprávěla něco o nějaké kamarádce a já koukal z okna. To její štěbetání mě začalo uspávat. Nakonec mi klesla hlava na okno a já usnul.

Zdál se mi dost divnej sen.

Stál jsem pod stromy, na nějaký mýtině v lese. Na někoho jsem čekal. Pak se mezi stromy objevil stín. Jak se ke mně přibližoval, rozeznal jsem postavu mladého muže, no, vlastně spíš kluka, jen o málo staršího než já, který ale vypadal trochu… zvláštně. Z dlouhých černých vlasů vykukovaly černé uši, jeho tvář byla vážná, ale hezká. Přitom to nebyl hezoun, jako jsou frajírci u nás na škole. Vypadal jako… bojovník. Díval se na mě jantarovýma očima, připadal jsem si pod tím pohledem jako nahej...  

Najednou se na mě usmál. Pohled na jeho delší špičáky mě trochu vyděsil, ale neuhnul jsem, když ke mně přistoupil. Neměl jsem z něj až takový strach, pocit, že mu můžu věřit, mě udržel na místě. Sklopil jsem oči, nedokázal jsem se na něj dívat dlouho, přitom mi pohled upoutal zvláštní medailon na jeho hrudi. Vztáhl ke mě ruku, na tváři jsem ucítil dotek.

Probudil jsem se, jak autobus zastavil. Zamrkal jsem, oči mi padly na přenosku. Uvědomil jsem si, že ten dotek, co mě probral, má na svědomí Sango. Protáhl mřížkou packu a položil mi ji na tvář. Když jsem pohlédl do tmy, naskočila mi husí kůže. Z černé srsti mého kocourka zářily široce rozevřené jantarové oči.

Musel jsem zatřepat hlavou, abych se zbavil toho - skoro děsivého - pocitu. Nevím proč se mi muž z toho snu podvědomě spojil s mým kocourem, prostě jsem najednou měl divnej pocit… A něco uvnitř mi říkalo, že na tyhle prázdniny jen tak nezapomenu.

Teta Michiko nás stroze přivítala, na Asami-chan se pousmála. Chápu, že je jí bližší, je to holka, ale já jsem její krev, syn jejího bratra. Ale vždycky ke mně byla chladná. Takže úsměv je v jejím případě vzácný jev, když viděla, jak na ni civím, řekla jen: „Zavři pusu, Akiro-kun, nejsi kapr. A tu kočku drž dál od dědečkových ptáků, jinak oba letíte z domu.“

‚Nojo,‘ málem jsem se plácl do čela, ‚já zapomněl na ty ptáky…‘ vybavil jsem si dědovu vášnivou zálibu. Zvedl jsem si Sango do výše očí a pošeptal mu: „Budeš muset dědečkovy ptáky nechat na pokoji, jinak jsme oba mrtví. Rozumíš mi?“

Mňoukl, znělo to jako souhlas. Prostě na něj musím dávat pozor. Teď na to naštěstí budu mít čas. U dědečka na venkově není žádné extra vyžití jako v Tokiu, ve městečku pod kopcem je jen jedno kino a bar pro dospělý. Mě by tam stejně ještě nepustili, tohle léto mi bude teprve sedmnáct… Asi budu chodit se Sango ven, možná k vodě… Uvidím.

Dědeček už nás vyhlížel. Nedávno oslavil sedmdesátku, ale pořád ještě vypadá dobře, i když už se posledních 11 let musí opírat o hůl, chůze mu dělá trochu potíže. Mám rád jeho humor, je až neuvěřitelný, jakou má radost ze života… Někdo by čekal, že ho smrt syna zlomí… Když můj táta umřel při nehodě, nejvíc to zdrtilo mámu. Kdyby nebylo dědečka, asi by to nezvládla. Já byl malý, sotva jsem začal mluvit… Skoro si tátu nepamatuju, což mě mrzí. Ale mamka to zvládla dobře. Vychovala mě, nedávno se znova vdala… myslím, že si vede dobře. Jediný, co mi vlastně vadí, je Asami-chan. Kdyby se na mě tak nelepila…

No, je to asi nutný zlo. Možná, kdybych si někoho našel, nechala by mě být…

Znova jsem potřásl hlavou, při myšlence, na toho někoho, se mi vybavil ten bojovník ze sna… Co je to se mnou?

Protože nás teta Michiko vysadila u dědova domu se západem slunce, dědeček nás nahnal k večeři a rozdělil pokoje. Jak naznačil, byli bysme v jednom pokoji jen jako malí, teď už to nejde a jak jsem po jídle odcházel z kuchyně, pošeptal mi, ať nezkouším se proplížit do Asamina pokoje, že má ložnici mezi našimi a lehké spaní.

Tomu lehkému spaní jsem se zasmál (v duchu), každý v rodině věděl, že jestli někdo v naší rodině spí jako zabitý, je to děda.

Ale jako jsem tohle neprozradil Asami, protože nejsem blázen, nezmínil jsem se dědečkovi, že nic z toho, co by mohl mít na mysli, nemám v plánu. Ale nemohl jsem ještě usnout, tak jsem ještě zašel do domácí svatyně vedle domku. Bohužel, Asami-chan se mi vnutila jako doprovod. Vyzvídala, co je to za svatyni.

„Dědeček mi odmala vyprávěl, že je tu pohřbená urna s popelem našeho předka, který byl za dávných časů známý jako Goro, lovec démonů. Prý byl tak slavný, že ho o pomoc žádaly vesnice z celého okolí i zdálky. A umřel stářím, žádný z těch démonů ho nedostal… Říká legenda,“ vyprávěl jsem.

Asami se culila. „Ty tomu věříš?“

Pokrčil jsem rameny. „Nejdřív bych musel něco z toho vidět, abych uvěřil. Jestli tehdy dávno existovali démoni, tak nejspíš byli i lovci, co je zabíjeli.“

„A ty bys chtěl být jako on? Jako ten lovec? Zabíjet démony a být slavný?“ zajímala se.

„Nevím,“ vzdychl jsem. Z nějakého důvodu jsem před sebou znova viděl tvář ze sna. „Kdyby mi nějakej démon něco udělal, asi bych si to s ním chtěl vyřídit, ale zabíjet jen tak… To není správný, ať jde o koho chce.“

Ještě chtěla něco říct, ale Sango (vzal jsem ho s sebou, už bez přenosky) mi vyskočil z náruče a hnal se do svatyně napřed. Vyrazil jsem za ním, aby tam něco nepřevrhnul.

Asami-chan za mnou jen nakoukla, když viděla, jak hledám Sango, pohodila rameny a vypařila se. Sedl jsem si a řekl nahlas: „Už můžeš vylézt, odešla.“

Jak jsem čekal, Sango zablýskl očima a vynořil se z nějakého kouta. Celkem mě překvapilo, že přišel rovnou ke mně a nechal se vzít do náruče.

„Asi bych ti měl poděkovat,“ zabručel jsem. „Ty víš, jak mě jí zbavit, co?“

Mňoukl, přitulil se a já si okamžitě odpustil kázání o utíkání. Mám ho sotva pár týdnů a já v těch černých packách taju jako vosk.

Zamířil jsem k oltáříku, na kterém mi děda jako klukovi ukazoval Gorův meč a medailon. Říkalo se, že ho sebral jednomu démonovi, kterého porazil. Přistoupil jsem, abych si osvěžil ty staré vzpomínky na dobu, kdy mě dědeček těmi povídačkami okouzloval. Děda ty relikvie očividně dobře opatruje, svítí čistotou, když pomineme tu patinu, kterou jim dalo stáří. Pamatuju si, že mi ten meč nešel vytáhnout a děda se mi smál… Že prý to nešlo nikdy nikomu. Ani jeho dědovi, kterej byl zamlada jeden z nejsilnějších chlapů ve městě.  

Sango se ty věci asi líbily, protože se v mé náruči probral a začal se natahovat po medailonu. Dík své kočičí mršnosti se mu povedlo zachytit řetěz, na kterém visel… rychle jsem mu ho vykroutil z drápků a klidil se. Dodatečně jsem mu pošeptal, že dědeček by nás oba roztrhnul, kdyby se některé z těch věcí něco stalo… Vzhledem k tomu, jak na svatyni a dědictví po našem legendárním předkovi lpí.

Kocourkovi se nelíbilo, že jsem mu sebral hračku, zaprskal na mě, špička ocásku se mu mrskala sem tam… ale vztáhnout na mě drápky si nedovolil. Ale všiml jsem si, jak jsem šel do domu, že se mi stále díval opřes rameno, ke svatyni.

V pokoji jsem kocourka uložil a šel se umýt. Na cestě zpět do mě narazila Asami-chan. Pousmála se a tiše řekla: „Tvůj děda už šel spát… Ale já tak brzo neusnu, nechceš přijít a chvíli si se mnou povídat?“

„Ty jsi zapomněla, co říkal tvůj táta?“ opáčil jsem. Potutelně se zašklebila. „Ale jdi. Táta by byl rád, jen by se to nesmělo moc roznést. Takže přijdeš?“

Nadechl jsem se, jakože o tom uvažuju: „Aa… Ne. Dobrou noc, Asami-chan. Já už na noc společnost mám.“ A odkráčel jsem k sobě.

A pro jistotu se zamknul.

Můj černý společník už ležel na přikrývce, stulený do klubíčka. Nespal, zvedl hlavu a mňouknutím naznačil, že už se nezlobí. Potěšilo mě to. Sundal jsem si tričko zalezl do postele. Nerad cestuju, vždycky mě to utahá. Takže sotva se ke mně Sango přitulil (doufal jsem, že nezatne drápky), za malou chvilku už jsem usínal.

Měl jsem (opět) divný sen.

Rozhlížel jsem se, byla noc.  Poznával jsem, že stojím v naší  svatyni. Bylo tam jen minimum světla, vzduchem se šířily proužky dýmu z vonných tyčinek… Ale i v té tmě jsem rozpoznal stín, pohybující se naprosto neslyšně k oltáři. Vzpomněl jsem si na medailon, s kterým si Sango chtěl hrát…

Vzápětí už stín dosáhl na medailon a na tom malém kousku místa se zvedl jakýsi vír. Mísila se v něm temnota s modravými záblesky a najednou to zmizelo. Zmizel stín, zmizel vír, na oltáři chyběl Gorův medailon a přede mnou stál ON… Ten bojovník s jantarovýma očima. Z oltáříku sebral i meč a připevnil si ho k pasu. Pak se na mě podíval… a natáhl ke mně ruku, jakoby mě vybízel, ať mu podám svou…

Nevím, proč jsem to udělal. Prostě jsem vložil svou dlaň do jeho, aniž jsem tušil, co bude. Ohromilo mě, když mě k sobě přitáhl a vzal mě za bradu, jen proto, aby mě vtáhl do své silné náruče a začal líbat…

Najednou kolem zavanul vítr, zhasil světla a já… se probudil.

Posadil jsem se, srdce mi splašeně bušilo.

Co to sakra bylo?! V životě jsem měl pár podobných snů, ale zatraceně, v těch mě líbaly holky! A tenhle měl do holky daleko! Padl jsem znova na polštář.

‚Ale líbat uměl,‘ připustil jsem v duchu. ‚Tak super pusu jsem v životě nedostal. Ani ve snu.‘

Znova jsem se zachumlal pod deku, ještě jsem chtěl pohladit Sango, jako omluvu, že jsem ho vzbu…dil…

Sakra, kde je?! Pelíšek vedle postele zel prázdnotou a se mnou černý kocour taky neležel. V celém pokoji jsem byl sám.

Podíval jsem se na okno. Večer jsem kvůli horku nechal pootevřeno, teď bylo dokořán.

„Zatraceně,“ ucedil jsem a vyskočil. Jen jsem si navlékl tričko a oknem vylezl ven, na střechu garáže. Není jisté, že by mě děda neuslyšel… Tušil jsem, kam jít, tak mi něco říkalo, že to, co hledám, najdu ve svatyni.

Rychle jsem přeběhl dvůr a pootevřenými dveřmi se vsoukal dovnitř. Zaskočilo mě, jak se v noci svatyně podobá mému snu. Ježily se mi vlasy, ale koukal jsem, jestli neuvidím… u oltáříku černou kočku, jak shazuje na zem medailon. Ještě než dopadl, skočil Sango dolů, tak aby mu řetěz medailonu dopadl okolo krku.

Kolem kocoura se zvedl vír, který už jsem viděl…

„Sango?“ nevěřícně jsem se  zajíkl, když vír zmizel a ve svatyni stál…

On. Podíval se na mě.

„Namidatoru,“ řekl tichým hlasem.

<<                                                                                                                                >>