Originální slash povídky


3.část

„Namidatoru,“ opakoval jsem omámeně. Nedokázal jsem z té mužné tváře spustit oči. Cítil jsem, jak rudnu, ale můj pohled bloudil po obličeji bez vousů, rámovaném černočernými vlasy. Pár pramenů mu spadalo i do čela. Ani šero svatyně neschovalo zvláštní kresby na tvářích. Něco mě ponoukalo jít blíž, prohlédnout si je, dotknout se… Ani nevím, jak jsem vstal, ale nedokázal jsem udělat krok…

         Tak ho udělal on.

         Pohlédl na meč na oltáříku a vykročil ke mně. Sakra, tak moc to připomínalo můj sen… Kromě… ‚Nepolíbí mě?‘ napadlo mě.

         Vzpamatoval mě dotek pod bradou. Zdvihl mi tvář vzhůru, je vysokej. ‚Proč se bojím?‘ říkám si.

         „Neboj se mně,“ slyším zašeptání. Zavřu oči a neodvažuju se otevřít, ani když mě sevřou silné paže. „Z čeho máš strach? Že ti ublížím?“

         Jeho tichý hlas zněl hrozivě a sametově zároveň. Běhá mi z něj mráz po těle, ale tak nějak… příjemně.

         „Podívej se na mě.“

         Žaludek se mi sevře, ale poslechnu. Jako bych na sebou neměl vládu, zamrkám a hledím do zářivých jantarových očí. Zblízka vidím, že jsou obkroužené stříbřitými linkami a ty zvláštní kresby na tvářích připomínají kočičí fousky… Z vlasů mu vykukují uši pokryté černou srstí… zatoužil jsem se jich dotýkat. Je zvláštní… Ale je krásný. Jeho světlá kůže kontrastující s tmavým kimonem mi připadá neuvěřitelně jemná…

         „Kdo jsi,“ vydechl jsem. Pořád se bojím, jen nevím čeho…

         Objal mě kolem pasu, snad se bál, že mu uteču a tiše řekl: „Jsem démon. Proto se bojíš?“ Jeho hlas hladí uši. Mám pocit, že zase sním…

         „Ne, já… se nebojím.“ Usmál se. „To je vidět.“

         „Já… vysvětlíš mi,“ začínám koktat, „proč jsi… dědečkův medailon,“ ukážu na šperk kolem jeho krku. Prudce se odtáhl.

         „Patří mně!“ zaburácel, kupodivu pořád tiše. I tak mám ale pocit, že na mě zařval tygr. „Můj otec ho pro mě nechal vyrobit, když jsem se narodil. Jeho moc mě udržuje v téhle podobě. Bez něj jsem… v podobě, jakou už znáš. Té podobě jsi dal jméno Sango.“

         Zrudl jsem. Pak mě napadlo: „A jak se teda dostal tvůj medailon k nám? Ztratil jsi ho? A kdy?“ Něco mi nesedělo. Ta povídačka o předkovi lovci démonů a teď krasavec, co tvrdí, že je démon… ‚Krasavec? Co je to zas se mnou?‘

         Démon mi naznačil, abych se posadil a sám udělal totéž. Opřel jsem se o stěnu, nespouštěje z něj oči.

         „Při souboji,“ vysvětlil. „Bojoval jsem s jedním démonem a řetěz se mi přetrhl.“

         „A ty ses proměnil,“ usoudil jsem. „A ten zbytek?“

         „Nevím,“ přiznal, poznal jsem na něm rozpaky. „Ten démon sebral meč i medailon a někam zmizel. Šel jsem pro radu k čaroději, co můj medailon vyrobil. Ale výroba nového by zabrala půl roku, já ho potřeboval dřív, tak na mě seslal kouzlo, co mě mělo vrátit do minulého dne. A zdá se, že mě poslal na druhou stranu.“

         Chvíli jsem nad tím přemýšlel. „To tě poslal sakra daleko,“ poznamenal jsem potom.

         „Jak moc daleko?“ zeptal se tiše. Pod jeho pohledem jsem se zachvěl. Úplně mě hypnotizoval…

         „No,“ ošíval jsem se, „dědeček vždycky říkal, že lovec Goro k tomu meči a medailonu přišel pár let před smrtí… někdy před… pěti sty lety.“

         Asi to byl šok, protože můj démon se zatvářil zdrceně. No, ale, pro mě by taky byl dost velkej šok, kdybych zjistil, že jsem o 500 let v budoucnosti… Bylo mi ho líto.

         „Nemůžu ti nějak pomoct?“ nabídl jsem se. I když jsem ani náhodou nevěděl, jak.

         Zasmál se, poněkud hořce.

         „Pokud jsi onmyouji*…“

         „Promiň,“ šeptl jsem se sklopenou hlavou. „To nejsem…“ Jemná tíha démonovy dlaně na mém rameni asi měla vyvolat uklidňující dojem, ale mě to spíš rozhodilo… Úplně jsem zkameněl. Sakra, takhle jsem se vždycky cítil s holkama, jaktože na mě tak působí kluk?! ‚No, teda spíš mužskej,‘ prohlížel jsem si ho po očku. ‚On už je fakt dospělej…‘

         „Můžu se zeptat…“ Zvědavě se na mě podíval a přikývl.

         „Kolik… kolik ti bylo, když jsi o ten medailon přišel?“

         „No, démoni žijí dlouho, ale já měl lidskou matku. Nežil bych tak dlouho jako otec, tomu bylo přes čtyřista let, když zemřel…“ To ale nebyla odpověď na mou otázku, což mu došlo vzápětí: „Bylo mi padesát šest let.“

         „To mě podrž,“ vydechl jsem. „To je pořádnej věkovej rozdíl…“

         „Rozdíl mezi čím?“ nerozuměl démon. Díval se na mě dost nechápavě a já nevěděl, jak mu to vysvětlit... Jak mu mám vysvětlit, že to byla narážka na případný milostný vztah mezi náma? Musel jsem být rudej až na za… ehm, zádech.

         „No, mezi náma,“ řekl jsem váhavě. „I když si odmyslíme těch 500 let… Jsi o dost starší než já a nevypadáš na to.“

         „Kolik ti je?“ usmíval se.

         „Šestnáct,“ zavrčel jsem. „Skoro sedmnáct.“

         „Když mně bylo šestnáct,“ zavzpomínal. „To už jsem s otcem bojoval.“

         „V nějaké válce?“ zajímalo mě.

         „Otec se snažil hájit svoje panství, dost rozlehlé. Ale po jeho smrti si ho rozebrali jiní lordové, mě zůstal jen hrad, kde jsem se narodil a vesnice mé matky. Neuznávali mě.“

         „Protože jsi po matce člověk?“ zeptal jsem se jemně. „A to nemáš sourozence, nebo tak?“  

         „Jen tři strýce,“ povzdechl si. „Otcovy bratry. Oni byli ti lordové, co si přivlastnili jeho půdu. Nejsem manželský, ani čistokrevný démon. Podle zvyků mé doby hanyou* nebyl hoden dědictví lordů, když byli v rodině čistokrevní příbuzní. Můžu být rád, že mi nechali střechu nad hlavou. Ale kdoví, co se s hradem stalo, když jsem zmizel. Byl jsem zodpovědný za jeho obyvatele, za své poddané.“

         „Takže, kdybys našel způsob, jak se vrátit v čase,“ zadrhl se mi hlas, najednou jsem nechtěl, aby odešel, „vrátil by ses?“

         „Ty bys chtěl zůstat v době, do které nepatříš?“

         Takovou odpověď jsem čekal, přesto mě ranila. Tušil jsem, že nebude chtít zůstat… Ale já si přál být s ním… Sám nevím proč.

         „Odejdeš hned, když už máš… ?“ musel jsem se zeptat. Zřejmě na mě mou sklíčenost poznal, protože se začal usmívat.

         „Až přijdu na způsob, jak se vrátit zpět, odejdu, ano,“ odpověděl.

         „A… do té doby?“

         „Do té doby zůstanu s tebou,“ pokrčil rameny.

Jednoduše řečeno. Povzdechl jsem si. Pak jsem se podíval na ten medailon. Opatrně jsem k němu natáhl prsty. Mladý muž… jak říkal to jméno? Namidatoru, jo… se ani nepohnul, jen mě bedlivě sledoval. Vzal jsem ho do ruky a zamyšleně řekl: „Dědeček pozná, když tady nebude. Zavolá policii, těm bych těžko vysvětloval, že právoplatný majitel je moje kočka.“

„Co je policie?“ zajímalo zase jeho.

„No, jak bych ti to…“ poškrábal jsem se ve vlasech. „Nejsem v historii dobrej,“ povzdechl jsem si, „takže nevím, k čemu z tvé doby to přirovnat. Víš, oni se starají o to, aby ten, kdo spáchá zločin, byl potrestán. Jsou ozbrojení, pro případ, že budou stíhat někoho nebezpečnýho. Když je provinění menší, zaplatíš jenom pokutu, nebo jdeš do vězení, na kratší dobu.“

„Copak neplatí trest smrti?“ podivil se mladík. „Už se nepopravuje?“

„Ne tak často, jako ve vaší době. Byla mnohem drsnější, než ta dnešní,“ vysvětloval jsem. „Ale některý věci víc fungovaly… Dnešní zločinci jako by se nebáli. Taky jim toho víc projde, protože se na některý zločiny ani nepřijde…“

„Každá doba má svoje,“ řekl se zadumaným výrazem. „U nás se obyčejní lidé museli bát, že přijdou o pána a tím pádem o ochránce a život mezi démony byl taky drsný. Jeden neuznával druhého, pokud nebyl mocnější, každý den byl bojem o život.“

Jakoby ho vzpomínání unavilo, opřel se o stěnu vedle mě a zavřel oči. Do nosu mě uhodila jeho vůně, trochu kořenitá s příměsí tělesného pižma. Líbila se mi. Uvolnil jsem se a jen tu vůni nasával. Uklidňovala mě, stejně jako dřív noční přítomnost mého kocourka. Teď to asi bude jinak. Najednou se neodvážím se ho dotknout tak jako obykle.

Bude mi chybět,‘ pomyslel jsem si smutně. Už předem jsem pocítil prázdnotu, která mě čeká, až odejde do své doby. ‚Bude to jako dřív,‘ utěšoval jsem se. ‚Ne, nebude,‘ odporoval jsem sám sobě vzápětí. ‚V noci budu usínat sám, nebudu se těšit na ty chvíle před spaním, kdy se mi stočil na klíně a nechal se hladit…‘ Že tohle skončí nejspíš už teď, mi docházelo pomalu. Bylo mi fakt smutno.

„Něco tě trápí,“ zavrněl ten sametový hlas vedle mě. Nečekal jsem, že něco řekne, lekl jsem se.

„Proč myslíš?“ nedal jsem se. Ani za nic bych nepřiznal, co teď cítím, zvlášť jemu.

„Voníš jinak,“ řekl prostě. „Rozhodně tě něco trápí. Nepovíš mi to?“

„Ne,“ zamumlal jsem a sklonil hlavu, aby to na mě náhodou nepoznal. Radši jsem přemýšlel, co dělat. On tady nemůže běhat s medailonem, na který děda nedá sáhnout, ale nepatří mi, nemůžu mu ho vzít. ‚Což by si stejně asi nenechal,‘ řekl mi hlásek v hlavě.

Takže, co teď?‘ říkal jsem si, skoro zoufale. V duchu jsem hledal řešení, tak zaujatě, že jsem se lekl podruhé, když znova promluvil: „Měl bys jít spát. Touhle dobou nebýváš vzhůru.“

„Jo, ale tahle noc je výjimečná,“ oponoval jsem. „Obvykle nesedím s démonem v dědově svatyni.“

„Bojíš se, že s ním uteču?“

Tahle otázka mě překvapila natolik, že jsem se na něj podíval. A zčervenal (zase), když se pousmál. Sklopil jsem oči k medailonu. Držel ho v prstech, ale díval se na mě.

Zavrtěl jsem hlavou. „Byla by to pitomost a myslím, že ty je neděláš. Teď nemáš kam jít, i v téhle podobě jsi ve větším bezpečí se mnou.“

„Jsem démon, myslíš, že se o sebe nepostarám?“ naježil se. Poznal jsem, že jen naoko, bylo znát, že se nezlobí doopravdy.

„Ve své době ano,“ nemínil jsem se dohadovat. „Ale v téhle se nevyznáš, nevíš, co můžeš čekat… I lidé se změnili, nejen prostředí. Teď, ať chceš nebo ne, pokud se chceš dočkat svého návratu domů, budeš se muset spolehnout na mě.“

Chvíli se na mě mlčky díval.

„Já budu věřit tobě,“ řekl pomalu, zdálo se mi, že neochotně. „A ty mě. Neodejdu, dokud nenajdu způsob, jak se vrátit domů… a ochráním tě, pokud to bude v mé moci.“

„Dobře,“ vydechl jsem vyplašeně, protože se ke mně naklonil. Horké, měkké rty se zmocnily mých a moje srdce udělalo přemet. Pak se splašeně roztlouklo.

„Co… co to bylo?“ vypravil jsem ze sebe, když se odtáhl. V hloubi duše jsem po tom toužil, ale že to vážně udělá…

„Stvrzení dohody,“ usmíval se. A já se červenal snad všude, cítil jsem, jak mi úplně hoří uši.

„Nepůjdem spát?“ navrhl jsem rozpačitě. Usmál se, půvabně vstal a mě vytáhl s sebou. Snad až teď mi došlo, jakou sílu má. Pak zvážněl, zdvihl ruce, aby si sundal medailon z krku. Byl jsem rychlejší než myšlenka, která mě tak bleskově navštívila, zastavil jsem ho. „Počkej,“ řekl jsem ještě a šel za oltář. V malé skříňce tam má dědeček kopie medailonů, pro návštěvníky. Občas se někdo přijde podívat na svatyni a koupí si suvenýr. Doufal jsem, že najdu co nejpodobnější… Našel jsem.

„Doufej, že si děda nevšimne, že to není on,“ otočil jsem se na svého démona. „A nikdo by tě neměl vidět takhle,“ ukázal jsem na něj.

„Proč?“ zeptal se zmateně. Povzdychl jsem si. „Protože takhle jsi nápadný. Tyhle šaty už se dnes nenosí… a ty uši už vůbec ne,“ uculil jsem se, ale uvnitř mě se tetelila touha je pohladit…

„Co máš proti mým uším?“ zamračil se. Složil si ruce na hrudi a díval se na mě tak svrchu, že jsem si připadal jako ten nejmenší brouk. Už jsem jen čekal, jestli mě půjde zašlápnout. Asi na mě poznal, že jsem zneklidněl, protože jeho přísný výraz povolil. Začal si mě prohlížet. To mě poplašilo ještě víc.

„Tak… jak si to představuješ?“ zeptal se po chvíli. „To můžu být takhle jen v noci?“

„To jsem neřekl,“ bránil jsem se. „Jen když tě nikdo neuvidí. Nemusíme tu zůstat celý den, tady v okolí je hezky. Můžeme k řece… a tak. Jen se vyhnout Asami-chan, ta tě nesmí vidět ani náhodou.“

„Proč?“ zeptal se podezíravě.

„Snažila by se tě sbalit,“ vysvětlil jsem a zamířil ke dveřím.

„Co je ‚sbalit‘?“ nechápal. Zapomínám, že je z jiné doby, nezná naše výrazivo… Rychle jsem uvažoval, jak mu to přiblížím.

„Namlouvat si tě,“ napadlo mě konečně. Jo, to je ono.

„V téhle době si žena namlouvá muže?“ podivil se. „Chci zpátky,“ oznámil mi rezolutně a já se snažil nesmát.

„V dnešní době je to celkem jedno, ale spousta lidí ještě dbá na tradice, jsou i domluvený sňatky. I když se většina lidí bere z lásky.“

„A jak se dnešní doba dívá na vztah mezi… dvěma muži?“ zeptal se tiše. Vzhlédl jsem, něčeho si na mě všiml? V duchu jsem si vynadal, už jsem zase cítil, jak měním barvu… „V tomhle směru… jsou lidi dneska dost… liberální… většinou. Někomu to vadí, někdo s tím nemá problém… je to individuální. Proč… se ptáš? Ve vaší době to bylo běžný?“ zašeptal jsem a snažil se dělat, že mě nevyděsilo, jak se ke mně najednou přiblížil.

„Nebylo to tak vzácné. Takže tobě to… nevadí?“ zajímal se.

„Měl jsi dojem, že mi to vadí, když jsi mě předtím políbil?“ opáčil jsem pobaveně. Nečekal jsem na odpověď a vykoukl ven. Měsíc se schoval za mraky, ale vidět bylo. Všude ticho, takže jsem se otočil a chtěl svému ‚kocourkovi‘ oznámit, že můžeme jít, ale jen jsem vyjekl, protože mě popadl do náruče a než jsem se nadál, bleskově přeběhl dvůr mezi svatyní a domem a vyskočil na strom.

„Jestli se bojíš, nedívej se dolů,“ zavrněl. „A drž se.“ Poslušně jsem se ho chytil a skryl tvář na jeho hrudi, abych neviděl tu výšku. Na lítání (nebo skákání po stromech) fakt nemám. Ale teď jsem to stejně nějak nevnímal. Jako houba jsem nasával vůni toho ‚děsivého‘ démona, který mě naprosto omámil. V jeho náruči jsem se cítil tak bezpečně, jak už dlouho ne. Vůbec jsem si neuvědomil, že už jsme v pokoji, dokud mě Namidatoru nepostavil na zem.

Vůbec se mi nechtělo se odtáhnout, ale stejně se nezdálo, že by mě chtěl pustit… Sevření povolil jen mírně a díval se mi do očí. Už jsem se neovládl a natáhl prsty k těm jeho uším… Jen překvapeně zamrkal, ale držel.

Heboučké. Hřejivé. Jako kožíšky koťátek. A Namidatoru přivřel oči a slastně zavrčel. Zatajil jsem dech. Ale ruku jsem nestáhl, líbilo se mi, že neprotestuje. Najednou mě napadlo, co udělá, když přestanu… Zkusil jsem to.

Z hrdla kočičího démona uniklo další zavrčení, ale už ne tak mazlivé. Znělo spíš jako: ‚Koukej mě zase začít hladit, nebo se neznám,‘ musel jsem se usmát. I v téhle podobě reaguje jako kočka…

A to jsem myslel, že už se ho nebudu smět dotknout,‘ pomyslel jsem si úlevně. Ruku jsem vnořil do černočerné záplavy, ‚I vlasy má tak jemný,‘ uvědomil jsem si. Okouzloval mě, úplně vším…

Neměl bych si zvykat,‘ řekl jsem si a u srdce mě píchlo lítostí. Zase jsem ruku stáhl a on zavrčel.

„Přestaň s tím.“

„S čím?“ nechápal jsem zas já. Co se mu nelíbí?

Podíval se na mě, jeho objetí zesílilo. „Přestaň myslet na to, co tě trápí. Tahle tvoje vůně se mi… nelíbí. Je nepříjemná.“

„Poznáš, jak se cítím?“ Překvapilo mě to.

„Jsem kočka, poznám všechno,“ namítl a konečně mě pustil z náruče. No, konečně… Já se tam chtěl hned zase vrátit. Snažil jsem se potlačit lítost a zklamání, když to na mě pozná a vůně mých pocitů mu vadí…

Strašně mě překvapilo, když mě odvedl k posteli, já si lehl a on… vedle mě. Ležel na boku a prohlížel si mě.

„Už se zase bojíš?“ zeptal se, když došel k názoru, že asi hned neusnu. Jen jsem zavrtěl hlavou. „Voním po strachu?“ zajímalo mě. Ztuhl jsem, protože se nade mě naklonil, přivřel jsem oči a jen cítil, jak mi přejíždí nosem po krku. Srdce mi tlouklo až v krku.

„Ne,“ zavrčel tiše, „strach z tebe necítím…“

V duchu jsem se klepal, ale dokázal jsem zvednout ruku a začal mu zase hladit uši. ‚Ha, tak uši jsou tvoje slabost,‘ usoudil jsem, když jimi zacukal… a vzápětí začal příst! Až po chvíli jsem si uvědomil, že už mi krk nehladí nos, ale hebké, horké rty…

Rozechvělo mě to, ale nebráním se. Už neřeším, že ležím v posteli s klukem, je mi jedno, že mě přitahuje, protože se cítím nádherně…

„Tahle vůně se mi líbí,“ zavrní, s ústy přitisknutými na mou krční tepnu. Točí se mi hlava, když mě k sobě tiskne stále pevněji.

<<                                                                                                                                >>

 


Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano
(10)
100%

Ne
(0)
0%

Mohla být lepší
(0)
0%

Celkový počet hlasů: 10


Komentáře: 3.část

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.