3.ČÁST 2/2
(Namidatoru)
Uložil jsem své roztomilé lidské břemeno na lůžko a jak mám ve zvyku, z té krátké doby, kterou jsem strávil v kočičí kůži, lehl jsem si k němu.
Když jsem si uvědomil, že takhle bysme asi ležet neměli, čekal jsem, že mě ze své postele vykáže.
Protože to však ani po chvíli neudělal, napadlo mě, jestli to není ze strachu… Musel jsem se zeptat, zda se pořád bojí. Cítil jsem jeho úzkost, několikrát v té svatyni. A když poprvé spatřil mou pravou podobu, logicky jsem očekával, že – jako potomek lovce démonů – bude reagovat agresivně. Jenže on… se chová úplně jinak. Nečekaně. I jeho reakce na můj polibek byla jiná. Byl překvapený… ale nebránil se. A já se nedokázal ovládnout, předtím… ani teď.
Protože je nádherný.
Jeho broskvově světlá pleť vypadá hebce a něco vás nutí si to ověřit vlastnoručně. Zrovna jsem chtěl zvednout ruku a dotknout se ho, když se zeptal, jestli je z něho cítit strach. To přece musím ověřit, řekl jsem si a naklonil se nad něj.
Asi ho to polekalo, protože zavřel oči, cítil jsem, jak tají dech. Moje citlivé uši vnímaly jeho bušící srdce jako tlukot bubnů. Dotkl jsem se nosem jemné kůže jeho krku a nasál vůni. Úplně mě omámila. To vědomí, že jsem v posteli s okouzlujícím mladíkem, který naprosto jasně voní touhou a vzrušením, mi připomnělo, jak moc dlouho už to je. I když pomineme těch pětset let, které pro mě byly okamžikem…
Vždy mě přitahovali mladí, krásní muži. Nikdy ne ženy. Nejspíš proto jsem byl rád, že na mě nezáleží zachování rodu, to bych měl problém… Jako otcův levoboček tyhle věci řešit nemusím. Občas je výhoda, nebýt čistokrevný…
V posteli jsem nedělal rozdíly mezi čistokrevnými démony, půldémony, jako jsem já, nebo lidskými muži. Záleželo jen na tom, jestli to chceme oba. I když lidé ze mě většinou měli strach. Pokud mě nechtěli zabít, utekli. Ale potkal jsem mnoho takových, kteří mě přitahovali. Ale jen zřídka jsem nebyl ze společných chvil zklamán. Když to nebyli převlečení lovci démonů, kteří se mě pokusili ve spánku zabít, přilepili se na mě jako pijavice, přesvědčení, že jsou výjimeční a vyvolení k tomu, aby po mém boku žili navěky.
Mí milenci (většinou ti lidští) měli o mém původu a moci dost zkreslené představy. Pokud neodešli za jiným milencem, nebo nezemřeli v bojích, opustili mě proto, že jsem nesplnil jejich požadavky ohledně postavení, bohatství, nebo schopností. Vztahy s lidmi ve mně vyvolávaly smutek. I přes své milostné úspěchy jsem měl pocit, že mi něco chybí. Vřelá náruč, která mě obejme a přivítá pokaždé, když se vrátím… Někdo, kdo by mě chtěl takového, jaký jsem, bez výhrad a očekávání majetných darů či nadpřirozené moci… Celý život si přeju probouzet se bez obav, že mě objímá někdo, kdo mi v nestřeženém okamžiku vrazí dýku do zad. Někdo, o koho bych se mohl starat, aniž by to ten dotyčný očekával, či žádal. Žádný vztah mi dlouho nevydržel a přesně po tom celý život toužím…
Uvědomil jsem si, že se něco dotklo mých uší. ‚Akira,‘ prolétlo mi hlavou a znova jsem si začal vychutnávat sladkou vůni jeho hebké kůže i hlazení, kterým častoval mé uši. Vždycky byly mým citlivým místem, ale to jsem nikomu neříkal. Pokud na to mí milenci nepřišli sami, během našich intimních chvil, nedověděli se to. Nebývám příliš důvěřivý, snad jen s tímto chlapcem mám pocit, že je všechno v pořádku… On se mě nebojí. A nežádá nic. Proč jsem ve své době nepotkal někoho, jako je on?
Užívám si ty něžné doteky a začínám dokonce příst! To se mi nestalo už hodně dávno, naposledy po milování s mladíkem, z kterého se vyklubal lovec démonů…
Uvědomuju si i vlastní touhu. Chci zajít dál, toho chlapce vedle mě mít… ale nechci ho vyděsit, nebo mu ublížit. Navzdory svědomí, které mi káže se odtáhnout, ho k sobě tisknu ještě blíž. Jemnou kůži na krku už hladím ústy.
Akira sebou jemně škubne, ale nevytrhne se mi, stále mě hladí, po uších, vlasech… Cítím, jak mi do nich vplétá prsty a líbí se mi to. Ty jeho jsou sice krátké, ale přesto do nich vnořím prsty. Jsou hebké, krásně voní. Bylinkami, trochu i potem, tahle noc je opravdu horká… Nechybí moc, aby se stala žhavou.
Konečně se odvážím. Moje rty kloužou vzhůru, jen na zlomek okamžiku zpomalí, abych jazykem přejel po tom tepajícím místečku na krku, vzrušený vzdech je mi odpovědí. Musím se pousmát. Jsem Akirovou reakcí nadšený.
Když konečně doputuji přes jeho hrdlo a čelist k těm lákavým polštářkům, je nedočkavý jako já. Jen mu pohlédnu do očí, abych se ujistil… Jiskří. Lesknou se touhou po něčem nepoznaném a v tu chvíli pochopím, jak moc je nedotčený. Tohle se mi ještě nestalo, narazit na někoho tak nevinného. Snad by mě to mělo zarazit, zpomalit, ale dokážu cítit pouze vůni našeho vzrušení, touhu… a radost.
Prohlížím si ho moc dlouho, to mi dojde, když se nadzvedne a sám přiloží rty na mé. Tam ve svatyni jsem mu ukradl jeho první polibek, tím jsem si jistý. Tady a teď mi dává ujištění, že se za tu krádež nemusím omlouvat. Jeho nezkušenost je znát, ale dychtivost mu nechybí. ‚Bude mi potěšením tě učit,‘ bleskne mi hlavou jako poslední, než mu polibek začnu oplácet.
(Akira)
Budím se těžko, jen díky hlasitému klepání na dveře. Připadám si unavenější než večer, když jsem šel spát, ale… mám zvláštní pocit euforie. Pocit, že se včera stalo něco neuvěřitelného a udělalo mě to šťastným. Jak jsem rozespalý, tak si ale nevzpomínám…
Posadím se a v tu chvíli pocítím ve svých nočních kraťasech… vlhko. Trochu mě to poleká a zároveň pobaví. Jak dlouho už jsem neměl sen, po kterém by zůstaly takové následky? Co se mi vlastně zdálo? Rozhlížím se ve snaze si vzpomenout.
Okno je otevřené, přitom jsem ho na noc přivíral… Tričko, co si na noc sundavám, dávám na židli k ostatnímu oblečení, teď leží zmuchlané na zemi. A moje postel je sama o sobě zmatkem. Jako bych v ní neležel sám. Černého kocourka, stuleného na polštáři nepočítám. Co se tu v noci dělo?
Náhle mě vyděsí myšlenka, že by tu byla Asami-chan? ‚Ne, bože, to ne!‘ zasténám v duchu. Padnu zpátky na polštář, s mým nočním společníkem to ani nehne, jen krapet zavrní. Teprve když se na něj koukám moc dlouho, zvedne hlavičku. Pohladím ho… a mám pocit, že se propadám… do vzpomínek, které se mi ve spánku kamsi ztratily.
Černá hebká srst, její dotek vyvolává známé pocity. A před očima mi běží to, co jsem si nemohl vybavit.
Ticho a tma noční svatyně… černá kočka, medailon… vířící světlo a proměna kocoura v krásného muže… to všechno jsem z nějakého důvodu zapomněl a teď si to při pohledu do jantarových očí připomínám.
Mluvili jsme. O tom, jak se sem dostal, proč chtěl dědečkův medailon. Pak mě odnesl zpátky do pokoje, uložil…
Když si vybavím ty nejposlednější chvíle před usnutím, musím zrudnout. ‚Bože, co jsem to dělal!‘ kvílím v duchu. Jsem ohromený sám sebou, ale necítím šok, nebo stud… ani lítost. Nedokážu litovat, že jsem si užíval s nádherným mužským a démonem k tomu. I když jsme se nedostali daleko, byla to nejhezčí noc mýho života. Toť vysvětlení k nadělení v mých spodkách.
„Namidatoru?“ zkusím to, když si kocourek zívne. Pozorně se na mě zadívá… a kývne! ‚Fajn,‘ uzavírám fakta, ‚nezdálo se mi to. Můj kocour je středověký démon a já se s ním v noci málem vyspal. To nic, nic se neděje. Moment, medailon!‘
„Kam jsi schoval medailon?“ zeptal jsem se tiše. Přeměněný démon zavrtí hlavou. „Neprozradíš?“ Znova vrtí hlavou. „To nevadí,“ říkám mu a beru ho do náruče. „Hlavně, aby ho nenašel děda. Budeš ještě spát? Já potřebuju sprchu.“
Ozve se mňouknutí (a fakt nevím, jak to dělá), ale zní to pobaveně. Tuším, že je mu zaručeně jasné, proč potřebuju očistu. „Za to ale můžeš ty,“ informuju ho a hrabu se z postele. Další mňouknutí už je samolibé. Jasně, že je sám se sebou spokojený. Ani se mu nedivím. Taky bych byl spokojený, kdybych toho sexy démona dohnal k orgasmu jenom mazlením.
Něco mě napadne, otočím se k němu. „Odpoledne půjdu asi k vodě,“ sděluju kocourovi, rozvalenému na mém místě. „Je to docela dobře schované jezírko… Jestli chceš jít se mnou, připrav si medailon. Já zatím vymyslím, jak se zbavím Asami-chan.“
S hromadou oblečení se zavřu v koupelně. Sprchu potřebuju vážně akutně. Když pod proudem horké vody vzpomínám, co přesně se dělo v noci, jsem rudý až na patách.
Nejdřív jsem myslel, že prostě půjdem spát. Ale pak Namidatoru začal zjišťovat, jestli mám pořád strach. Nevím, jestli mě chtěl uklidnit a proto mě začal hladit… Ani nevím, jak se to stalo, najednou jsme se líbali a za další chvíli jsem byl bez trička. Hladil mě snad po celém těle, já byl tak mimo, že jsem se k němu tisknul a nebyl ochotný ho pustit. Nikdy dřív jsem nechtěl být někomu tak blízko.
Docela se divím, že se nikdo neprobudil, rozhodně jsem nedokázal mlčet… On se mě snažil tlumit, takže to asi stačilo. Ale jestli plánuje pokračovat, neměli bysme to dělat doma… Už v noci jsem měl pocit, že přicházím o rozum a to se mě jen dotýkal. Jeho blízkost je pro mě afrodiziakum a taky… zatraceně dobře ví, co má dělat. Já jsem v životě s nikým nebyl, ten polibek ve svatyni byl první opravdová pusa… Natož abych věděl, co s rukama, když jsme byli v posteli. No, jestli nebyl moc zklamaný, možná by mohl mít chuť mě zaučovat… Přestože jsou prázdniny, já v sobě chuť ke studiu právě objevil.
„Nic proti čistotě, Akiro, ale moc to sprchování příště neprotahuj,“ napomenul mě dědeček hned po přání dobrého jitra. „Ať zbyde voda i ostatním.“
Pokorně jsem souhlasil a snažil se nerudnout moc nápadně. Asami-chan se otáčela u sporáku, ještě jsem měl čas donést snídani svému démonímu kocourkovi.
„Zdá se, že bude venku hezky,“ prohodil dědeček, než jsem se stačil vytratit s miskami. „Plánujete něco?“
„Ještě nevím, dědečku,“ odpověděl jsem, Asami však měla hned jasno: „Chtěla bych se podívat dolů do města. Doprovodíš mě, Akiro? Ty určitě víš, co dělá zdejší mládež.“
Vzpomněl jsem si na svou starou kamarádku Hanako. Její máma měla na náměstí čajovnu, možná by se Asami ujala. Když já budu se svým démonem, aspoň by měla kamarádku a necítila se sama.
„Jasně, po obědě můžeme vyrazit,“ navrhl jsem. „Už mě jedno místo napadá.“ Pak jsem se vypařil do svého pokoje. Naštěstí jsem ho předtím zamkl, musel jsem se pochválit, protože místo malého černého kocourka seděl na mé posteli mě už známý, dlouhovlasý muž v kimonu.
Dívat se do očí jemu, bylo něco jiného, než normálně si povídat s kočkou. Zřejmě postřehl, že jsem znervózněl, vstal a vzal mi z rukou misky s kočičí snídaní. Až teď jsem si uvědomil, že se mi ruce třesou.
Když svou snídani odložil na stůl, vrátil se ke mně. Prstem mi zdvihl obličej k sobě a zašeptal: „Lituješ dnešní noci, nebo se jen stydíš?“
„Nelituju,“ bránil jsem se. „Jen jsem…“ Moje zrudnutí asi mluvilo samo za sebe, protože se tiše zasmál a přitáhl mě těsně k sobě.
„Nezkušený? Věř mi, to jsem poznal,“ zavrněl mi do ucha. Srdce mi kleslo snad až do žaludku. „Jsi hodně zklamaný?“ zamumlal jsem nešťastně. Podíval se na mě s překvapením… a pak mu v očích podezřele blýsklo.
„Máš dojem…“ vydechl a přitiskl se ke mně celým tělem, „… že jsemzklamaný?“ Musel jsem zalapat po dechu, protože to, co mě nechal pocítit, nevypadalo na zklamání ani náhodou. Chtěl jsem něco říct, ale slova jsem zapomněl v okamžiku, kdy mě políbil. Od té chvíle mě nebyl schopen vnímat nic kromě pevných dlaní, horkých rtů a mrštného jazyka.
K vědomí mě probralo až zakručení žaludku. Zvláštní, jak jedna potřeba může potlačit druhou… Namidatoru mě něžně odstrčil. „Běž se najíst,“ řekl jemně. „Pak budeme spolu… Nedám si vzít ani okamžik s tebou. Na,“ vložil mi do ruky medailon, visící mu na krku, „schovej ho.“ Chtěl si ho přetáhnout přes hlavu, ještě jsem ho zabrzdil a rychle ho políbil. Usmál se na mě a začal se měnit.
Sledovat jeho proměnu bylo… fascinující. Za okamžik jsem hleděl na malou černou kočku a v nitru cítil stesk. Přišlo mi to trochu absurdní. Nebyl jsem si jistý, po čem se mi stýskalo. Po té jeho části, s kterou jsem mohl mluvit, třebaže moc prostoru ke slovům nebylo? Nebo po rozkoši, kterou mi dala jeho náruč?
Vzal jsem ho do náruče a vyzvedl na stůl. Než seskočil, otřel se mi hlavičkou o tvář a tiše mňoukl. „Tobě taky dobrou chuť,“ řekl jsem, zamyšleně schoval medailon do kufru a odešel. Nezapomněl jsem zamknout.
„Akiro, chlapče,“ oslovil mě dědeček u stolu, „prosím tě, nenechávej tady pobíhat tu svou kočku, až budeš pryč, ano?“
„Mám v plánu ji vzít s sebou, dědo,“ řekl jsem. „Přenosku mám.“
„To chceš ten pytel chlupů s sebou tahat úplně všude?“ zamračila se Asami-chan. „Myslela jsem si, že si uděláme hezký odpoledne…“
„JÁ mám v plánu hezký odpoledne, Asami-chan,“ opáčil jsem. ‚Jenom nezahrnuje tebe, ale sexy démona,‘ dokončil jsem větu v duchu. ‚Ať už se u toho jezírka stane cokoliv.‘ Doufal jsem, že se opravdu něco stane. Nemůžu si pomoct, přitahuje mě… A vážně je mi úplně jedno, že je to mužskej…
„Jak do hezkýho odpoledne zapadá ta tvoje kočka,“ vrčela Asami. Na to jsem neodpovídal, jen se usmíval. Těšil jsem se, až se vrátím nahoru… a schoulím se v té horké náruči. Namidatoru se na rozdíl ode mě v noci nesvlékl. Zajímá mě, jestli má tak hebkou kůži, jak si myslím. A zatraceně se jí toužím dotknout. Dal jsem si za úkol, sundat z něj to kimono ještě dnes.
Po obědě, s kterým zase pomáhala Asami-chan, jsem já umyl nádobí, dědeček si šel lehnout a my se pomalu chystali ven. Mé nevlastní sestře to samozřejmě trvalo celý věky, pak přišla navlečená do krátkých šatů a nalíčená. V duchu jsem protočil oči, ale nahlas jsem jí šaty pochválil, jinak by se nepřestala nakrucovat.
Rychle jsem mířil dolů z kopce, Asami-chan celou dobu mluvila o tom, jak si užijeme léto a vyptávala se, kam mám namířeno. Ale protože jsem ji pokaždé odbyl, ať se nechá překvapit, nakonec zmlkla.
Jakmile jsme došli na náměstí, začal jsem se rozhlížet. Jo, čajovna U dvou draků byla pořád na svým místě. Nestačil jsem udělat ani krok a ze dveří vylítla dlouhovláska s bíle obarvenýma vlasama. Okamžitě se mi pověsila na krk. Jednou rukou jsem ji objal kolem pasu a zatočil se s ní dokola.
„Ahoj, Hanako-chan!“ byl jsem šťastný, že tu pořád je. „Moc rád tě vidím!“
„Akiro-kun!“ Moje kamarádka z dětství byla zjevně stejně potěšená jako já. „Konečně ses zase ukázal! A přivedl sis přítelkyni?“ usmála se na Asami-chan. Ta se pyšně zaculila. Dokud jsem svou starou kamarádku nevyvedl z omylu: „Ne, to je nevlastní sestra, Asami. Mamka si vzala jejího tátu, loni.“
„Aha. Tak vítej v Naganu, Asami-chan,“ podala jí Hanako ruku. „Jsi tu poprvé?“
„Jo,“ přikývla Asami. Tušil jsem, že skrývá nelibost nad zjevením mé kamarádky a tudíž, podle ní, konkurence. Doufal jsem, že budu moct co nejdřív vypadnout.
„Tak, co chcete podniknout?“ vyzvídala Hanako. „Akiro-kun?“
„No, Asami-chan si to tu chtěla prohlídnout a zjistit, co by tu mohla dělat, když já nebudu mít čas. Tak jsem si vzpomněl na tebe. Asami-chan by se tu hodila kamarádka.“
Ignoroval jsem Asamin užaslý pohled, když pochopila, že s ní nehodlám strávit následující čas. „A co ty budeš dělat?“ culila se na mě Hanako. Ukázal jsem na přenosku se svým démonickým kocourkem. „Nejdřív do zverimexu, něco nakoupit. Pak zajdu někam, kde se bude moct proběhnout bez toho, že se ztratí, nebo bude ohrožovat dědovy ptáky,“ usmíval jsem se.
„No jo, tak to vás nebudu zdržovat. Já už se tvý sestřičky ujmu,“ slíbila mi a zatáhla oněmělou Asami-chan do čajovny.
Já s úlevným povzdechem zamířil na druhou stranu náměstí, do malého zverimexu a pak do potravin. Po malém nákupu jsem vyrazil zpátky na kopec.
V lesíku mezi městečkem a dědovou svatyní se nacházelo malé jezírko. Bylo dost těžko přístupné, takže k němu skoro nikdo nechodil.
Takže jsem si byl na devadesát procent jistý, že až se tam vyškrábu, nebude tam ani noha. A měl jsem pravdu. Jezírko vypadalo stejně krásně jako vždycky. Pořád do něj spadal malý vodopádek, snad jen to křoví okolo bylo vyšší než před dvěma lety. Budeme krásně schovaní… před celým světem. A před Asami, doufám.
„Tak jsme tu,“ vydechl jsem a rychle otevřel dvířka koucourkova ‚vězení‘. Rychle vyběhl ven, na moment se ztratil v keřích a po návratu se mi začal plést pod nohy. Dobře věděl, že medailon, nutný k jeho proměně, mám zabalený v ručníku.
„Ty mi nedáš chvilku, viď?“ zlobil jsem ho. „Tak na…“ Sáhl jsem do tašky a rozbalil ručník. Kocour nedočkavě nastavil krk. Po zavěšení medailonu jsem znovu mohl žasnout nad jeho přeměnou.
„Jsi nedočkavý,“ poznamenal jsem a zajíkl se, když mi polibek sebral dech. Když se poodtáhl, zašeptal: „Kdyby ses viděl, nedivil by ses mi…“ A políbil mě znova. A hodně dlouho nepřestal.
Nevím, jak dlouho jsme strávili pouhým mazlením, měl jsem pocit, že to trvalo hodiny… Můj démon se tentokrát nebránil mým pokusům svléct z něj oblečení (ještě pořád žasnu nad vlastní odvahou), málem jsem omdlel, když se konečně ukázala jeho nádherná, hebká kůže… musel jsem se na něj vrhnout. A jemu se to očividně líbilo.
Moc se mi ulevilo, když mi dal najevo, že mu má nezkušenost nevadí, vypadal spíš potěšeně.
Průzkum jeho dobře stavěného těla těšil nás oba. Bál jsem se vyprovokovat něco většího, ale chtěl jsem s ním být… Když pak převzal iniciativu, znova jsem se propadl někam, kde to vřelo touhou, horkou vášní, ale někde vzadu v mozku mi blikala kontrolka. Něco mi pořád připomínalo, že jsem s chlapem a jsem panic. Nic o těchhle věcech nevím a… trochu se bojím. Dobře, bojím se hodně. Ale myslím, že to poznal. Byl tak ohleduplný, to vám při pomyšlení na muchlování s démonem prostě přijde skoro absurdní… Choval se ke mně krásně. Něžně, i když dával najevo vášeň. Byl nenasytný, ale když jsem chvílemi naznačil, že ‚Tohle ne‘, respektoval to a udělal něco jiného.
A jak jsem si přál (v duchu), učil mě. Ukazoval, co se mu líbí a co ne, měl jsem obrovskou radost, když dával najevo potěšení.
Když mi na dlouho ignorovaný mobil přišla textovka, byli jsme zrovna v jezírku a smývali ze sebe pot a… ehm, jiné tekutiny. Dost jsme se ve vodě zdrželi, ono umýt se a zároveň se u toho mazlit, je časově dost náročný. Nechtěl jsem tu zprávu vzít na vědomí, ale Namidatoru mě přemluvil.
„Od Asami-chan,“ poznamenal jsem po přečtení. „Píše, že už je doma, Hanako-chan ji doprovodila. A ptá se, jestli hodlám dorazit na večeři.“
„A hodláš?“ zavrčel mi za uchem můj sexy démon a přitiskl se mi k zádům. Ještě pořád nahý, podotýkám. Zatajil jsem dech. Když se mi horké, mokré ruce zase rozběhly po těle.
„Někam spěcháš?“ zasténal jsem. Zasmál se. Prstem mi přejížděl po hrbolcích páteře, odshora dolů. Zastavil až na začátku rýhy mého… Prohnul jsem se v zádech, naskočila mi husí kůže. To jsem ovšem mohl svést na lehký větřík, který se právě opřel do mého namočené těla.
„Je ti zima?“ zavrněl mi do ucha Namidatoru. „Nebo se zase bojíš?“
„Ne,“ zamumlal jsem a rychle odeslal odpověď, kterou jsem během jeho ‚útoku‘ na mé tělo pracně smolil. Víte, že když se vás někdo pokouší vzrušit, dá vám moře práce vymyslet a napsat: ‚Prijdu pozdeji, jsem v lese. S veceri na mne necekejte, Akira‘?
Konečně jsem mohl ten elektronický krám odhodit a otočit se. Tedy pokusit se otočit. Namidatoru mě jednou rukou objímal kolem pasu, druhou putoval pomaličku po mém stehně vzhůru a svými rty na mém krku se měl snažil přivést k šílenství. Což se za malou chvíli začalo dařit jeho ruce, která konečně skončila pouť po noze… v mém klíně. Myslel jsem, že naše intimní chvilky hodlá ukončit jako v noci, rukou. Ale když uznal, že víc už být vzrušený nemůžu, pustil mě a otočil k sobě. Seděli jsme na trávě, ale z nějakého důvodu dal přednost vodě. Vlezl do jezírka, mě si přitáhl do náruče. Ztratili jsme se v polibcích, no, hlavně asi já.
Namidatoru mě po chvíli posadil na břeh a začal klouzat ústy níž a níž. Docela rychle mi došlo, co má v úmyslu. V mém stavu už ale protesty nepadaly v úvahu. Šílel jsem touhou po vyvrcholení. Když mě začal líbat na břiše, zatímco si mě přidržoval za boky, už jsem vzdychal nahlas. A v okamžiku, kdy mě obemklo horko a vlhko jeho úst, jsem neudržel výkřik.
Měl jsem dojem, že se pousmál, ale to se dost dobře nepozná, když se zavřenýma očima lítáte na obláčku blaženosti a váš přítel má plnou pusu vašeho… em, víte čeho. Netrvalo to dlouho, když mi snad vypnul mozek a já s hlasitým křikem explodoval. Nevnímal jsem nic kolem sebe, jen jsem za přivřenými víčky viděl hvězdičky.
Sotva jsem se vzpamatoval, uvědomil jsem si, že ležím dost nedůstojně, s roztaženýma nohama a rytmické šplouchání mi prozradilo, že můj démon (nebo spíš jeho ruka) má napilno. Najednou jsem nechtěl, aby to udělal sám. Chtěl jsem, aby se udělal kvůli mně. Sklouzl jsem do vody k němu, dík jeho výšce mu sahala tak do půli stehen, aspoň tady na kraji. Ještě jsem se neodvážil udělat to pusou, ale taky mám ruce, ne? A zaučoval mě dobře. Nechal se líbat, dalo práci se soustředit na obojí, ale když se jeho tělo konečně napjalo a mou dlaň polilo horké vlhko, on mi zasténal do úst. Chvěl se a začal mě divoce líbat. A když mezi polibky šeptl: „Jsi dobrý žák,“ byl jsem celý šťastný. Tohle byl nejlepší den mého života. Byl jsem… prostě šťastný.
Anketa
Komentáře: 4.část
Nebyly nalezeny žádné příspěvky.