Originální slash povídky


5.část

18+                                                      (Akira)

         Měl jsem pravdu, když jsem tušil, že na tyhle prázdniny jen tak nezapomenu. No, schválně, kolika (skoro) sedmnáctiletým klukům se stane, že jejich kočka se změní ve středověkého půldémona. A kolik z nich se do toho půldémona… zamiluje?

         Nic z toho, co se mezi náma doteď stalo, jsem neplánoval, prostě se to stalo… Prostě se to dělo.

         Totiž, když máte s někým intimní vztahy, tak někdy hrozí, že se zabouchnete, když si nedáte pozor… A já fakt nevím, jak z toho teď vybruslit.

         Namidatoru totiž často mluví o své době, domově, o starém životě. Chápu, že se chce vrátit tam, kam patří, ale nemůžu se ubránit lítosti. Prostě mě mrzí, že mu nestačí být se mnou. I když mu rozumím. Taky bych se chtěl vrátit domů.

         Snažím se nedávat najevo, jak mě to pomyšlení na loučení bolí a skrývám před ním i svoje city k němu. Aby se necítil pod tlakem, nemusel se rozhodovat… Jasně, strašně bych si přál, zůstat s ním. S mým nádherným půldémonem.

 

         Zrovna včera u večeře mi Asami znova vytkla, že všechno, veškerý svůj volný čas, podřizuju své kočce. Doslova řekla: „Jen zamňouká a ty běžíš. Dělá si s tebou, co chce.“ Stačil jsem si jen pomyslet, že je to vlastně pravda, i když jinak, než si ona myslí… když dodala: „Má tě omotanýho kolem pacek a ty v nich měkneš.“

         Musel jsem se moc držet, abych neřekl nahlas, že v ‚packách‘ mýho démonickýho kocourka rozhodně neměknu, bůhví, že on se pečlivě stará o opak.

Ani bych jí nemohl říct, že poté, co Namidatoru její domněnku slyšel, se večer v posteli ujišťoval, že neměla pravdu. Neměla a on to dobře ví. I když stačí dotek a taju jako máslo. Ale některý mý partie nemají s táním nic společnýho.

 

         Je večer, začíná poslední týden prázdnin. Asami a děda se dívají na televizi, ani nevím na co… Koukám z okna, venku prší. Asami sem tam komentuje dění v pořadu, dědeček ji poslouchá na půl ucha a já vůbec nevnímám. Nedokážu se soustředit.

Zase mám tu lítostivou náladu. Asi za to může ten déšť. Už ho navždycky budu mít spojenej s NÍM. Až tu jednou nebude, pokaždý si vzpomenu. A vím, že to bude bolet. Jak dlouho trvá, než se zahojí zlomený srdce?

Vím, že chce zpět ke svým, tady není doma... Občas mě napadne, jestli se chce vrátit kvůli sobě, nebo… kvůli někomu. A neodvažuju se ptát. Na spoustu věcí se neptám. I když… bych možná měl. Jenže si sobecky přeju, aby on sám CHTĚL zůstat se mnou! Ale tuším, že pro něj to neznamená totéž, co pro mě, je mnohem starší, zkušenější. Musel přede mnou mít fůry milenců. My se vlastně ani nedáme považovat za milence, nemáme spolu sex… Ne ten opravdu… opravdový. Já z toho mám strach a Namidatoru na mě netlačí… Je mi ale jasný, že po tom touží. Lichotí mi, že tak nádhernej muž chce zrovna mě, dává mi dost jasně najevo, že ho přitahuju… a potěšení, co mi dává, je taky skvělý… Nevím, proč se pořád držím zpátky. Moje city jsou upřímný.

Jakoby mi podvědomí říkalo, že máme jen tyhle prázdniny a já se je takhle snažím prodloužit… Zoufale si přeju mít víc času.

Pak mi dochází, že zatímco se tady lituju, on je tam nahoře sám a čeká. Ztrácím tady čas. Právě ten drahocenný čas, který chci trávit s ním. Já idiot.

Tiše se vytratím, nikdo si mě nevšímá. Je po večeři, venku neustále prší. Děda s Asami si nejspíš domyslí, že jsem u sebe.

Rychle vcházím do svého pokoje, potichu zamknu. Když se rozhlédnu, kde je můj milovaný kocourek, dojde mi, že pokoj vypadá prázdně. Ani kocour, ani démon. Nikde nikdo.

Odešel.‘

Tahle myšlenka mi sevřela srdce tak, že se nemůžu ani nadechnout. Neuvědomuju si, že zatímco zírám pálícíma očima na jeho opuštěný pelíšek vedle mé postele, do pokoje vniká otevřeným oknem déšť.

 

                                                                                     (Namidatoru)

Zatraceně!‘ zaprskal jsem v duchu. Zase začalo pršet. To snad není možné. Sotva jsem jednou venku bez Akiry a hledám cestu zpět do své doby, zase zmoknu. Je to snad znamení, že nemám chodit bez něj? Stejně jsem nic nenašel.

Achjo, vzdávám to,‘ povzdechnu si v duchu. ‚Pro dnešek.‘

Déšť – nedéšť, vyrazil jsem zpátky. V kočičí podobě jsem se stejně nedostal daleko a nechci se ztratit. Tady by mě Akira nejspíš nenašel… Jen doufám, že si nevšiml, že nejsem doma.

 

Trvalo mi asi hodinu, než jsem se zadem vrátil ke svatyni, kde jsem nedávno objevil svůj medailon. Akirovo okno bylo tmavé. Dvůr prázdný, využil jsem toho klidu a přeběhl ke stromu. Dalo mi trochu zabrat, vyšplhat se až nahoru k oknu, ale dveřmi bych se dovnitř nedostal… Štěstí, zůstalo otevřené. A sakra, přestalo pršet! Podívám se vzhůru. ‚To je naschvál?‘ zařval bych na toho nahoře, moct teď promluvit. Ale kočičí mňoukání by s ním určitě nehnulo.

Uvnitř v pokoji byla tma a ticho. ‚Akira tu ještě není?‘ zadoufal jsem a pomalu seskočil na podlahu a tiše se plížil ke svému pelíšku. Do postele nemůžu, jsem mokrý. Napřed se budu muset usušit.

Najednou uslyším tichý povzdech. Peřiny zašustily, jak se někdo otočil v posteli, já úplně ztuhl. Vůbec jsem nepoznal, že Akira už je v posteli!

Spal. Naštvalo mě to. ‚Jen tak usnul – beze mě? To si nevšiml, že tu nejsem? Nebo je mu to jedno?‘ Opřel jsem se tlapkami o pelest a zadíval se spícímu chlapci do tváře. Něco mě zarazilo.

Nespal klidně. Pořád vzdychal, házel sebou. Pofňukával. A na tvářích měl ještě neuschlé vlhké cestičky… Plakal? Proč?

 

Rozhodl jsem se ho vzbudit. Musel jsem vědět, co se stalo. Chvilku tu nejsem… Vyskočil jsem si na něj, dotýkal se tlapkami jeho tváře, začal se ohánět rukou, jakoby odháněl komára. Kdybych rychle neuhnul… Zamňoukal jsem.

To ho konečně probralo. Nechápal jsem, proč si mě tak nevěřícně prohlíží. Pak se mu v očích něco zalesklo. Trhaně se nadechl, pak zašeptal: „Ty jsi tady?“

Rychle jsem seskočil a běžel pro medailon, který Akira schovával ve svém oblečení. Zásuvka byla jako vždy pootevřená, abych do ní mohl. Rychle jsem ho vyhrabal. Za okamžik už jsem ve své lidské podobě přešel k Akirovi, který mě sledoval se slzami v očích.

Zaskočilo mě, když se mi vrhl kolem krku. Ale objal jsem ho a čekal, až se uklidní, abych se mohl zeptat, co se stalo.

„Neodešel jsi,“ zašeptal a mně se v tu chvíli rozbřesklo. Rozrušilo ho, že mě tu nenašel, nebylo mu to jedno, jak jsem se bál… Zahřálo mě to. Přece jen mu budu chybět.

„Tys myslel, že už jsem tě opustil?“ otázal jsem se a odtáhl se. I přes tu tmu bylo vidět, jak se začervenal. Ale přikývl. Se sklopenou hlavou koukal na ruce ve svém klíně.

„Akiro… Podívej se na mě,“ zavrněl jsem. „Ano, využil jsem toho, že trávíš večer se svou rodinou a odešel jsem ven. Jen nebylo v plánu se tak zdržet. Zastihl mě déšť.“

„Tys… hledal způsob, jak se vrátit, viď,“ zašeptal a díval se mi do očí. Výraz tváře byl nicneříkající, jakoby se snažil skrýt své pocity, ale v očích jsem to viděl. Určitý smutek. To bylo poslední potvrzení. Nebude mu to jedno, až odejdu.

„Doufal jsem, že něco objevím, ano,“ odpověděl jsem tiše. „Tento svět je pro mě příliš cizí, Akiro. Ale ty… myslíš si, že bych odešel bez jediného slova? Že bych ti nedal žádné sbohem? I když mi něco z této doby přece jen bude chybět.“

„A co?“ zeptal se zmateně. Já se rozesmál. Zmatený a rozespalý je tak roztomilý… Sladký a tak… sexy. Jak jsem mohl odolat?

„Přece ty,“ odpověděl jsem, než jsem ho políbil.

 

                                                                                                                                                  (Akira)

V první chvíli jsem věřil, že je to sen. Že ten černý kocourek na mém břiše tu není. Pak ale skočil z postele a hnal se k zásuvce, kde schovávám medailon. Sledoval jsem, jak ho vytahuje ven, jak se mění… Za chvíli se ke mně vrátil, jako muž, polodémon s dlouhými vlasy a černýma kočičíma ušima.

Teprve pak jsem uvěřil, že se mi to nezdá. Objal jsem ho, nasával jeho vůni a on objímal mě. Ve snu by to nebylo tak skutečné.

Vysvětlil mi, že byl venku, hledal cestu ke svému návratu domů… ale že měl v úmyslu se vrátit ke mně. Uvěřil jsem, když říkal, že by neodešel bez rozloučení. A že já mu budu scházet, až se vrátí do své doby.

Pak mě začal líbat a já… nechtěl jsem se mu bránit. Miluju ho. Nechal jsem ho, aby mě začal svlékat. Když jsem byl nahý, shodil ze sebe své kimono, tak rychle, že jsem to ani nepostřehl.

Zatočila se mi hlava, když mě vzal do náruče a přitiskl se k mému klínu. Cítil jsem, jak je vzrušený, ne poprvé jsem zauvažoval, že dnes v noci mu dovolím… všechno.

Nespěchal na mě. Dělal to, co jsme dělali pokaždé. Líbal mě po celém těle a já hořel, dovolil, abych ho hladil a ochutnával… Pokaždé mi chutná stejně skvěle.

 

Trochu jsem se vyplašil, když se mě dotkl… tam. Ale hrozně mě překvapilo, že pořád nenaléhá. Posadil jsem se a zadíval se mu do očí. Jakoby věděl, na co myslím, řekl tiše: „Jsi nevinný. Nezkušený.“

„Tak ze mě udělej zkušeného,“ zašeptal jsem. Teprve, když jsem to řekl, došlo mi, že jsem se nějak podvědomě rozhodl, že to konečně udělám. Chci to udělat s ním, protože ho mám rád a vím, že mi neublíží. Ale musel jsem si procítit tu ztrátu, kdy jsem věřil, že mě opustil, abych k tomu rozhodnutí dospěl.

V jantarových očích jsem uviděl úžas. Touha tam byla už předtím. Políbil jsem ho a položil se na záda. Byl to dost jasný signál? Nepřemítal jsem dlouho. Můj démon se naklonil nade mnou a tiše slíbil: „Neublížím ti. Ale jestli si to chceš rozmyslet, ještě můžeš. Musíš si být jistý, Akiro.“

„Jsem si jistý,“ přesvědčoval jsem ho. „Já… už o tom nějakou dobu přemýšlím… A vím, že to chci. S tebou.“

Chvilku mi hleděl do očí, snad hledal nějaké pochyby… Pak se usmál. „Dobře,“ šeptl. Znovu mě začal líbat, hladit. Každým dotekem se moje tělo znova rozhořívalo, veškerá ta horkost se mi vlévala do spodní části těla, já se kousal do rtů, abych nesténal moc nahlas.

Najednou mě vyrušil zvuk, který do téhle chvíle moc nezapadal. Otevřel jsem oči – zaskřípal šuplík mého nočního stolku. Namidatoru z něj vytáhl – cítil jsem, jak rudnu – můj krém na ruce. Pamatoval si, že ho používám a očividně ho napadlo, že se bude hodit.

Díval se mi do očí, poté, co mi jemně roztáhl nohy a začal mě dole mazat. Najednou mi to připadalo nějak skutečnější, že se to vážně děje a stane se toho ještě víc… Snažil jsem si nepřipouštět nervozitu, když jsem ucítil ty pronikající prsty jeden po druhém. Byl to zvláštní pocit, cítil jsem se plný, když se ve mně ty mrštné prsty pohybovaly.

Najednou se ty prsty ve mně o něco otřely, mnou proběhl prudký záblesk něčeho úžasného, málem jsem se udělal… Před očima mi tancovaly hvězdičky. Kdyby mě nepolíbil, asi bych vykřikl nahlas. V polibku jsem cítil, jak se Namidatoru usmívá.

„Líbí?“ zeptal se docela zbytečně.

„Jestli to uděláš ještě jednou, budu hotový moc brzy,“ upozornil jsem ho udýchaně.

„To přece nevadí,“ šeptal pobaveně. „Dopřeju ti rozkoše, co jen budeš chtít a co zvládneš…“ dodal a… zopakoval ten pohyb znova. A zase. Takto mě zevnitř dráždil, dokud mi to nepřišlo. Líbal mě, aby tišil moje sténání, já zatínal do jeho ramen nehty a třásl se, jak mnou probíhal nejúžasnější orgasmus, jaký jsem kdy měl.

Nevím, kdy jsem ho pustil, asi jsem byl nějakou dobu mimo. Vzpamatovaly mě až doteky na mém břiše a hrudi. Namidatoru slízával mou tekutinu, jen ten pohled byl tak vzrušující…

„Jak se cítíš?“ zeptal se, když skončil. Usmíval se.

„Vyždímaně. Skvěle. Tak nějak… všechno dohromady,“ řekl jsem. Nějak ho to pobavilo. Chvíli jsme si jen koukali do očí.

„Jsi připraven pokračovat, jak vidím,“ narážel na můj znova tvrdý úd. Sevřel ho v dlani, políbil mě a přesunul se níž. Za okamžik moje nejcitlivější místo obklopilo vlhké horko. Skoro se mi dělaly mžitky před očima, ale díval jsem se, jak si mě můj polodémon vychutnává… chvílemi přivíral oči, střídavě olizoval mě a své rty, hladil, lízal a sál… Najednou jsem si uvědomil, že mě znovu protahuje prsty. Teď se vyhýbal tomu kouzelnému místu uvnitř, ale nespouštěl ze mě oči.

Když mě jeho prsty opustily, pocítil jsem jistou prázdnotu, chtěl jsem ji zaplnit. „P-prosím…“ vydechl jsem.

„Oč prosíš, Akiro,“ slyšel jsem ho šeptat. Málem jsem to nedokázal říct, ale tolik jsem chtěl – potřeboval – cítit víc.

„Prosím… chci… cítit tě…“ Věděl jsem, že už blábolím, ale smysl byl jasný. Sklonil se ke mně a políbil mě. U svého otvoru jsem v tu chvíli ucítil něco vlhkého, velkého a horkého. Krouživým pohybem to po něm přejíždělo, hladilo, stejně jako to dělal s prsty.

Pak se to velké a tvrdé najednou vtlačilo dovnitř. Zalapal jsem po dechu, nebolelo to, jen mírně pálilo, tenhle pocit plnosti byl zvláštní.

Namidatoru mi jednou rukou nadzvedl boky a přitiskl se víc ke mně. Tím do mě vnikl úplně, tuhle plnost už jsem musel rozdýchat.

Podíval jsem se na něj. Držel mě za boky oběma rukama a rychle oddechoval. Měl zavřené oči. Přejel jsem mu prsty po jedné ruce, pevněji mě stiskl a otevřel oči. Byly zářivější než jindy. Usmál se na mě.

„Jsi tak… moc těsný,“ sdělil mi spokojeně. Vytušil jsem, že ho to těší. Nic mě nebolelo, tak jsem zkusmo zahoupal boky. Namidatoru zavrčel. Abych mu dal najevo, že jsem připravený, zopakoval jsem to. Tiše zasténal, ten zvuk mi sjel přímo do penisu. Během pronikání mi erekce trochu poklesla, ale tohle jí pomohlo. Můj démon se začal pomalu pohybovat, pokaždé, když mi trochu zvedl boky, otřel se ve mně o to místo… Za chvíli jsem byl tvrdý jako kámen.

Zatoužil jsem, aby se ke mně přitiskl. Zvedl jsem se na lokty, pochopil, vzal mě do náruče, tak, abych na něm seděl.

Bylo to tak horké, něco uvnitř mě plápolalo… Abychom se udrželi co nejvíc zticha, líbali jsme se. Pak si Namidatoru ovinul moje nohy kolem sebe a položil mě na záda. Nepřestával se ve mně pohybovat, pomalu zrychloval a byl čím dál prudší. Mimoděk mě napadlo, že je dobře, že tahle postel nevrže… Pak už jsem myslet nedokázal. Velká dlaň mi sevřela úd a začala ho třít ve stejném rytmu, v jakém do mě Namidatoru přirážel. Snažil jsem se zvedat boky, aby se trefil do toho místečka… Rozpínala se ve mně horkost, obrovská, jak se o něj vždycky otřel… Najednou explodovala, já vykřikl a prohnul se v zádech. Na břicho mi tryskala horká tekutina, ale to jsem vnímal nejmíň. Protože vzápětí do mě Namidatoru tvrdě přirazil a já ucítil, jak mě uvnitř zaplavuje horko. On se třásl a tiše sténal. Pevně držel jeden můj bok, věděl jsem, že tam budu mít modřinu, ale to mi bylo jedno. Druhou rukou stále přejížděl po mém údu, na břicho mi dopadaly poslední kapky.

 

Při vyvrcholení byl nádherný. Měl zaťaté čelisti, kdybychom se nemuseli tlumit, byl by asi hlasitější. Se zakloněnou hlavou mu podél zad vlály dlouhé vlasy, jak pomalu zvolňoval pohyby svých boků. Ještě jsem nechtěl, aby mě opustil, překřížil jsem nohy za jeho zády a tiskl ho k sobě. Když si to uvědomil, otevřel oči.

„Akiro…“ vydechl mé jméno a sklonil se. Dychtivě mě políbil, já mu ovinul ruce kolem krku.

„Jak se cítíš?“ staral se, sotva jsem ho nechal trochu odtáhnout. Nedokázal jsem odpovědět, byl jsem tak plný emocí… A cítil jsem vlhko v očích. Ulevilo se mi, když mi vytryskly slzy. Zato on vypadal vyplašeně.

„Akiro, mluv se mnou,“ naléhal. „Je ti dobře? Neublížil jsem ti?“

Zvládl jsem jen zavrtět hlavou. Namidatoru se začal odtahovat. Opatrně se ze mě vytáhl, ale nevstal, lehl si ke mně, já, jakmile mě přitáhl k sobě, přestal brečet. Jen jsem se mu přitiskl k hrudi a odpočíval.

Teprve po chvíli jsem dokázal říct: „Neublížil’s mi. Je mi skvěle. Jen jsem toho cítil najednou tolik… Měl jsem pocit, že z toho prasknu.“

„To se napoprvé stává,“ poznamenal. Slyšel jsem v jeho hlase úlevu i pochopení. Pokračoval: „Při prvním sexu je člověk zahlcený emocemi. Já jen dostal strach, že jsem tě poranil.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Cítím se fakt dobře,“ ujistil jsem ho. „Jsem v pořádku.“

„Dobře,“ zašeptal s úlevou. „To je dobře.“ Políbil mě do vlasů a objímal mě. Nevím, kdy jsem usnul.

 

                                                                                              (druhý den)

„Akiro,“ oslovil mě po obědě dědeček, „pomohl bys mi dnes s úklidem svatyně?“

Trochu mě to překvapilo. Pak mi došlo, že když koncem týdne odjíždíme, chce asi udělat to, co na něj už je v jeho věku moc. Zadoufal jsem, že si při tom nevšimne, že místo medailonu tam leží falešný amulet.

„Jasně, dědečku,“ souhlasil jsem. „Jen si vezmu něco, v čem se můžu umazat. A kouknu se, jestli má Sango dost vody.“

Mazal jsem nahoru, informovat svého půldémona, že budu odpoledne zaměstnaný. Aspoň si odpočine, v noci ho nemíním nechat moc spát. Ještě pořád cítím – ve své dolní části – následky toho, co jsme dělali v noci, ale jen to pomyšlení ve mně vyvolává další vzrušení. Musím se krotit, jinak ten úklid ve svatyni nezvládnu…

Jakoby to tušil, sotva jsem za sebou zamkl, popadl mě Namidatoru do náruče a začal mě líbat. Uniklo mi zasténání, ale rychle jsem se mu vymanil. 

„Co se děje?“ zeptal se zmateně.

„Dědeček mě požádal, abych mu pomohl s úklidem svatyně. Brzy odjedeme a na některé věci už je přece jen starý. Pomůžu mu s tím,“ vysvětlil jsem.

„Ptám se, proč se odtahuješ,“ zavrčel nespokojeně.

„Protože nemůžu přijít dolů vzrušený,“ namítl jsem, ale můj malý zrádce dole měl opačný názor, zvlášť, když na něj můj půldémon přitiskl dlaň a znovu mě políbil.

„Nepočkáš do več…“ stačil jsem říct a zaplavilo mě vzrušení.

„Neboj se, večer si tě znovu vychutnám,“ slíbil mi poťouchle Namidatoru. „Kdybys žil se mnou v mé době, trávili bychom v posteli celé dny a noci…“ dodal a rozepnul mi kalhoty. Pak klesl na kolena a věnoval se mé erekci s takovou péčí, že jsem nebyl schopný slova. Jen jsem se snažil vzdychat co nejtišeji a místo výkřiku při orgasmu jsem se radši kousl do ruky.

Když jsem se vzpamatoval, ležel jsem svému milenci v klíně. Usmíval se na mě. Spokojeně, sebejistě.

Pomohl mi vstát, stáhl jsem ze sebe kalhoty a vzal si staré kraťasy. Během toho jsem ho poučoval: „Pospíším si, ale i tak se to může protáhnout. Večeři ti přinesu. Zkus nikam neodcházet, jo? Když nebude dědeček zítra nic chtít, můžeme jít zase k jezírku…“

Namidatoru se mlsně usmál. „Tam jsme to ještě nedělali. Těším se. Líbí se mi představa, že tě položím do trávy a vezmu si tě…“

Ta představa rozpálila i mě. Rychle jsem se otřepal, abych se probral, to ho pobavilo. „Co je?“ podíval jsem se na něj, když se tiše zasmál.

„Myslím, že se to líbí i tobě,“ vysvětlil své rozveselení a pokývl směrem k mému poklopci. Bylo znát, že se taky těším.

„Takhle odsud neodejdu,“ podíval jsem se na něj vyčítavě.

„Dal bych tomu přednost,“ ozřejmil mi. „Chci tě v posteli a pokud možno nahého a vzrušeného.“ Pak vstal a ještě jednou mě políbil. Pak se na mě zadíval, já se topil v těch jeho jantarově žlutých očích… „Dnes nikam neodejdu,“ řekl tiše. „Přijď, budu na tebe čekat.“ Vzrušení, které mi přitiskl na nohu, mě o tom ujistilo.

„Vrátím se brzy,“ vydechl jsem. „Už se těším.“

 

         Když se slunce sklánělo k západu, byli jsme s cíděním svatyně skoro hotoví. Abych odvedl své myšlenky od vzrušujících věcí, které hodlám dělat se svým kocourkem, vyptával jsem se dědy na všechno, co ví o domnělém majiteli medailonu – tedy o lovci Gorovi.

         Zpočátku mi vyprávěl povídačky, které jsem slýchal už jako dítě. Ale pak se dědeček zatvářil tajuplně a přešel k věcem, o nichž jsem neměl ani tušení.

         „Víš,“ zadumal se děda, „myslím, že v těch starých svitcích, které jsou tady, jsou snad nějaké poznámky o Gorově životě… podívám se po nich.“ Odbelhal se k oltáři, prohledat skříňku za ním. Zároveň nepřestával povídat: „Když mi o něm vyprávěl můj děda, říkal, že Goro nepocházel z rodiny lovců démonů. Byl jejím zakladatelem… a lovcem se stal proto, že démoni zabili jeho druha. Chtěl pomstu.“

         „Druha… to jako… nějakého přítele?“ zajímal jsem se. O tomhle mi nikdy nevyprávěl.

         „Druha jako partnera,“ vysvětlil dědeček. Podíval se na mě a mě to došlo.

         „Tím chceš říct, že on… hm… chodil s mužem?“ navrhl jsem. Děda přikývl.

         „Prý ano. Ale ne s ledajakým mužem. Údajně to byl démon. Jeho hrad stával tady na kopci a naše městečko bývala vesnice, které vládl. Když ho ostatní démoni zabili, aby získali jeho území, Goro se jim pomstil.

Popel démona údajně pohřbil někde tady, možná v základech. Ke stáru založil rodinu, aby v jeho poslání pokračovali. Žili tady, tedy v hradu. Během těch staletí se to samozřejmě změnilo, ale naše rodina tu žije odjakživa. I když už nemáme hrad,“ usmál se na mě, zatímco já žasl.

         Napadlo mě… Démon – hrad – vztah mezi démonem a lovcem… Vzdychl jsem, když mi srdce sevřelo neblahé pomyšlení. Až se Namidatoru vrátí do své doby, nejspíš si někoho najde, to je jasné. Přece nezůstane sám. Bude ode mě moc daleko.

         Pokud je on ten démon, můj předek nejspíš bude jeho další vztah. Skvělá nálada mě přešla jako mávnutím proutku. Další dědovo vyprávění jsem poslouchal jen na půl ucha… dokud mi nestrčil pod nos jeden z těch svitků. Byla tam Gorova podobenka.

         Můžu říct, že to byl docela fešák. Tradiční kimono mu slušelo a měl dlouhé tmavé vlasy. ‚No, dobrý vkus mu očividně zůstane,‘ pomyslel jsem si sklesle.

Svitek jsem vrátil dědečkovi a šel uklidit poslední poličku. Zarazil jsem se, děda totiž zamyšleně poznamenal: „Skoro bych řekl, že ti je podobný… Kdoví? V kimonu a s dlouhými vlasy bys to byl možná celý ty.“

Ohlédl jsem se, dědeček si pečlivě prohlížel svitek, který jsem mu vrátil. ‚Možná proto si ho jednou vybere,‘ napadlo mě. ‚Protože mu bude připomínat mě. Možná.‘

Dojalo mě to a zároveň to bolelo. Žárlil jsem. Připadal jsem si jako idiot. Žárlit na svého vlastního předka, který žil před pěti sty lety. Ale teď, když jsme si byli tak blízcí, přemáhaly mě vůči němu majetnické pocity. A jediné, nač jsem dokázal myslet, byla včerejší noc.

<<                                                                            >> 

    

   

 

 

 

 

 

 

 

 


Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano
(23)
100%

Ne
(0)
0%

Mohlo to být lepší
(0)
0%

Celkový počet hlasů: 23


Komentáře: 5.část

Datum: 02.04.2016

Vložil: Konduto-sama

Titulek: hoho

Opět jsem zavítala na návštěvu a co je tu všechno za příjemné změny :-D Navíc tuhle povídku mám ze všech nejraději. Zatím mě jiná, od někoho jiného, tak nezaujala jako ta tvoje. Tvoje velké plus a tvoje bezva psaní :-)

—————

Datum: 04.02.2016

Vložil: market

Titulek: :)

Super díl, těším se na další

—————

Datum: 03.12.2015

Vložil: G.

Titulek: ...t

Takže pokud to chápu správně, tak Akira odejde s démonkem, kde mu ho pak někdo zabije. Nepěkné.

—————

Datum: 01.12.2015

Vložil: katka

Titulek: díky

tak jsem se začetla a těším se co bude dál , doufám že mi je nerozděliš

—————

Datum: 30.11.2015

Vložil: Moon

Titulek: záhada

Teším sa na ďalšiu kapitolku :) Táto bola teda vážne niečo... Tá podoba, že by predsa len.... Som zvedavá kam povedie vzťah Namitadoru a Akiry. Ako kocúrik vyrieši návrat do svojej doby. A musí sa vôbec vracať?

—————