Originální slash povídky


10. Tam, kde se kříží minulost

Detektiv Tamura zadumaně pozoroval složky na svém stole. Respektive papír, který na nich ležel.  Fax od policie z Miyazaki. Už moc dlouho mu to leželo v hlavě.  

                Barová zpěvačka v kontaktu se zavražděnými manželi.

A právníkova dcera, která dala k adopci svého novorozeného chlapečka a zemřela.

                Nebo jen zmizela?

                Není to moc náhod najednou?

                Opravdu ty dvě nejsou jedna a ta samá osoba?

                ‚A pokud jsou… Co Ren? A jeho otec? Mají matku za mrtvou, jak se smíří s pravdou? Pokud to JE pravda?‘ Muž si lámal hlavu, ale došel jen k jedinému závěru. Musí si promluvit s tou zpěvačkou. Vyslechne ji, zjistí, kým je ta kráska doopravdy. Domněle mrtvá Renova matka Yasuhiro Ayako, nebo jen okouzlující zpěvačka Okamoto Ayame?

                Otevřel horní zásuvku svého stolu a po chvilce hledání vylovil malý lístek. Zahleděl se na něj. „Teď uvidíme, jestli jste neměl pravdu, doktore,“ zamumlal si pro sebe a vyšel z kanceláře. Ještě zašel náčelníkovi oznámit, že jede do Sarutani prověřit stopu a vyrazil na vlak.

 

                Takahiro akademie, pondělí, půl šesté ráno

                Na dveře předsedy třetího ročníku někdo zaklepal. I přes časnou ranní hodinu se vzápětí otevřely.

                „Dobrý ráno, Ren-kun,“ pozdravil Nori tiše rudovlasého mladíka. „Jsi tu přesně. Tak jdem?“

                „Jo, můžem,“ kývl Ren. „Určitě chceš…?“

                „Jo,“ usmál se blonďák. „Už se těším.“

                Dvojice studentů v tichosti zamířila ke dveřím požárního schodiště. Vylezli na střechu.

                „Je příjemně, takhle brzy,“ Nori se zhluboka nadechl čerstvého ranního vzduchu. „Proč mě tohle ještě nenapadlo?“

                „Protože tě nikdy nenapadlo, myslet taky na sebe, místo nekonečnýho pomáhání všem okolo?“ navrhl Ren vesele. Svlékl si sako uniformy a zůstal ve svém tmavém cvičebním kimonu. Pak Noriho vyzval: „Sundej všechno, co tě škrtí a svírá. Musíš se cítit uvolněně.“

                Blonďák se na sebe trochu zmateně podíval. „Asi bych si na to měl pořídit cvičební kimono, co? Tak jo…“ Povolil a sundal uniformní kravatu a z kalhot vytáhl pásek. Ren přikývl. „To by mohlo stačit. Jo a boty. Doma jsem cvičil v zahradě na trávě. Tady nám bude muset stačit karimatka…“ Podal spolužákovi cvičnou podložku, sám si rozvinul svou a stoupl si na ni. „Uvolni se a dělej to, co já,“ řekl ještě. „Jako první zapomeň na používání svalů. Pohybuješ se pomalu, volně. Nesmíš do toho vkládat sílu. Dýchej klidně. Jestli ti to pomůže soustředit se, zavři oči.“ Sám je nechal otevřené a sledoval počínání svého ‚žáka‘. Nori jeho rady zřejmě dobře chápal. Jeho tělo bylo uvolněné, tvář získala velmi poklidný výraz.

                „Jak se cítíš?“ zeptal se Ren po chvíli.

                „Tenhle pocit mívám před spaním,“ zamumlal Nori. „Myslím, že za chvíli usnu.“

                Ren se tiše zasmál, to blonďáka přimělo otevřít oči. A pohled na usmívajícího se rudovláska mu rozbušil srdce.

                „Zaujmi základní postoj,“ instruoval ho mladík dál. „Rozkroč se, takhle ne, jen na šířku ramen. Mírně poklesni v kolenou, jen trochu. Ruce podél těla, volně. Žádná křeč.“

                „Takhle?“

                „Jo, správně. A teď zkus tohle,“ Ren si stoupl do stejného postoje a pomalu začal hýbat rukama, zdola nahoru. „Tomuhle se říká Nabírání vody. Zkus si to. A nezapomeň dýchat, pohybuj se v rytmu s dechem. Energie tebou bude procházet tak klidně, jak se budeš hýbat.“

                Po chvíli společného základního cvičení se Nori ozval: „Tak, kolik jsme nabrali vody?“ Ren se už naplno rozesmál. Nori si ten zvuk i pohled na veselého chlapce užíval. ‚Jo, líbí se mi,‘ připustil si. Trochu ho zaskočilo, když Ren přešel k němu.

Ren dál zaučoval nového kamaráda do své oblíbené činnosti, díky níž jeho vlastní tělo získalo pružnost, výdrž a on sám duševní rovnováhu. Mimoděk zauvažoval, jestli mu může pomoct i s meditací… Tuto myšlenku odložil na později.

 

(později dopoledne)

„Jsem ráda, že jste mohla přijet tak brzy, doktorko,“ přivítala ředitelka Takahiro mladou ženu s tmavě hnědým mikádem. „Tenhle rok začíná tak hekticky. Museli jsme sehnat novou školní sestru, na poslední chvíli dala výpověď i knihovnice…“

„Vyrozuměla jsem, že funkci školní psycholožky jste tu doteď neměli,“ usmála se doktorka Imai. „Ale musím říci, že jsem tu skutečně pouze na toto pololetí, nevadí?“

„To nevadí,“ potřásla hlavou paní Takahiro. „Jedno pololetí je dost času, abychom zjistili, jestli se tato funkce osvědčí a v případě, že ano a vy nebudete chtít zůstat, vypíšeme konkurz. Vaše doporučení mě ujistila, že ve vás máme výtečnou posilu naší školy. Vítejte na akademii a…“ Slova ředitelky přerušilo zaklepání na dveře. Na vyzvání vešel mladý blonďatý muž v brýlích.

„Ah, Kida-san, pojďte dál!“ zvolala žena a vstala. „Paní doktorko, tohle je můj asistent Kida Tetsuo. Studuje dálkově univerzitu a tady u nás zároveň stážuje. Bude z něj vynikající učitel, má skvělý přístup ke studentům. Kida-san, doktorka Imai nastupuje na to místo školní psycholožky. Budete tak laskav a ukážete jí ordinaci a ubytovnu? Doufám, že budete se svým ubytováním spokojená, kdyby nebylo něco v pořádku, nahlašte to hospodářce. A za hodinu se asi uvidíme u oběda,“ podívala se na hodinky. „Zatím se ubytujte a odpočiňte si. Později bych s vámi ještě probrala některé studenty, abyste si udělala obrázek…“

Doktorka byla skoro zaskočená tou palbou slov, ale protože k ní byla její nová zaměstnavatelka velmi milá a vstřícná, nevadilo jí to. Cítila, že si s touto ženou bude dobře rozumět a byla zvědavá na ostatní členy profesorského sboru. Teď se zaměřila na mladého muže, který ji měl doprovodit.

„Předpokládám, že se zbylými členy sboru se poznám při obědě,“ pronesla, když ji sympatický mládenec vedl nalevo od ředitelny, k malému výtahu. Svezl je o patro níž.

„To předpokládáte správně, paní doktorko…“ zaváhal Kida, nemohl si rychle vzpomenout na její jméno.

„Imai,“ pomohla mu.

„Imai-san, promiňte,“ zarděl se mladík. „Studoval jsem tu a valná většina z nich mě učila, kromě profesorky literatury Morita-sensei, ta nastoupila vloni na podzim. Touya-sensei, třídní letošních třeťáků je dost přísný, hodně… konzervativní, je asi to nejlepší slovo. Pro mladé a jejich žertíky nemá valné pochopení, ale není nespravedlivý. Matematikářka, Ishida-sensei opravdu žije svou prací. Vždycky nám říkala, že matematika je základem vesmíru…“ Při té vzpomínce se pousmál. „Považuje studium matematiky za to nejdůležitější.“

„Mnoho učitelů žije svou prací,“ přikývla doktorka. „Paní ředitelka se nezmínila, jakému předmětu se chcete věnovat, jako učitel…“

„Studuji literaturu a japonštinu. Myslím, že tyto předměty k sobě mají hodně blízko a já měl vždycky blízko ke knihám,“ usmál se mladík. „Uvažoval jsem ještě o tělocviku, ale na ten obor jsem se nedostal. Netušil jsem, jak vysoké nároky na něj jsou. Nemám dostatečnou… fyzičku, řekněme. A mohu se já zeptat…“ zadíval se na mladou ženu tázavě a když kývla, pokračoval: „Co přivede mladou ženu, jako jste vy, k práci psycholožky?“

„Otec byl taky lékař, psychiatr, asi mám po něm v povaze ten sklon všechno rozebírat,“ pokrčila rameny Imai. „Vždycky říkal, že se na to hodím. A navíc ráda pomáhám lidem, nejvíce vycházím právě s mladými… Když je potřeba, je nevýhodou být starší. Dospívající si myslí, že starší lidé si nepamatují problémy svého mládí a nechápou je… Někdy je to i pravda. Můj sensei s mladými lidmi příliš dobře nevycházel, neuměl se do nich vcítit. Proto jsem ráda, že pracuji hlavně s nimi,“ vysvětlila a doufala, že se Kida nezeptá, kde pracovala předtím. Byla sice připravena, její policejní šéf ji vybavil dobrou krycí historkou. Po posledním rozhovoru s detektivem Tamurou, který byl stále nedůvěřivý, pokud šlo o toho agenta se žraločím úsměvem, velitel nakonec povolil a poslal do školy dohled. Ředitelce nic neřekli, ale v případě nutnosti měla Imai dovoleno říct jí (případně i místní policii) pravdu.

„Kde jste pracovala naposled?“ zajímalo Kidu.

„V Kagoshimě,“ odpověděla. „Mezi svými pacienty jsem bohužel měla velké množství mladistvých, kteří byli oběťmi nebo svědky zločinů…“

„To je strašné,“ soucítil s ní Kida. „Musí to být opravu těžké… Doufám, že tady jich nebude tolik. Tak jsme tu. Vaše ordinace, doktorko,“ ukázal na dveře v malé chodbě. „Dál v té chodbě je ošetřovna. A plán školy máte na stole…“

„Výborně,“ oddechla si Imai. „Musím si ho pořádně prostudovat.“ Převzala od asistenta Kidy klíče od kanceláře a nakoukla dovnitř. Místnost se jí líbila. Příjemným světlým odstínem vymalované stěny, kolem nich tmavý, ale útulně působící nábytek. Doktorku potěšilo, že její ‚kancelář‘ není nijak strohá. Ještě byla zvědavá na své budoucí bydliště.

„Budu mít spolubydlící?“ zeptala se, když zamířili k ubytovně profesorstva.

„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou Kida. „Většina personálu bydlí sama. Pouze profesorka Toriumi a její manžel bydlí spolu. Syn paní ředitelky tady taky studuje, ale bydlí na chlapecké koleji. Na to byste měla být připravena včas… On… chodí se svým spolubydlícím.“

„Ah,“ doktorka byla překvapená. „A ředitelka to ví?“

„Jo, ví…“ povzdechl si mladík. „Zdá se, že mladého Nakamuru prakticky přijala jako syna… Dokonce se blízce stýká s jeho rodinou.“

Očividně posmutnělý mladík si naštěstí nevšiml, jak doktorka zpozorněla… nemohl tušit, že bude Seijiho znát.

 

Lékařka si okamžitě zapsala do svého pomyslného seznamu, že si musí promluvit s těmi studenty, které už zná. Aby ji neprozradili. Což zahrnovalo Seijiho, Rena a jeho sestru. Nahlas poznamenala: „Možná by bylo vhodné, abych si všechny studenty pozvala k sobě na malý pohovor. Někteří jsou zde jistě noví a nejsou zvyklí na toto odříznutí od rodin a přátel… A pokud mají nějaké problémy, je lépe to hned podchytit, později už by to nemuselo být k ničemu… Myslíte, že mi paní ředitelka povolí základní konzultace se studenty?“

„Domnívám se, že je uvítá,“ mínil Kida. „Je to přece vaše pracovní náplň, předcházet potížím zdejších žáků. Rozvinutý problém se léčí hůř než jeho rané stádium.“

„Mluvíte jako doktor, Kida-san,“ poškádlila ho žena. „Člověk by řekl, že to vy tu léčíte studentské duše.“

„Osobně si myslím, že učitelova práce neobnáší pouze přednášení naučených faktů,“ poznamenal mladík. „Učit mladé lidi neznamená jen nahustit do nich poučky, slovíčka a data. Můj děda vždy říkával, že člověk se učí celý život a především od těch starších a zkušenějších. Učíme se celý život… o životě. Tak to říkal. Byl to moudrý muž.“

„Podle mého názoru ve vás zasel dobrý přístup a nejen k učitelství, Kida-san,“ řekla doktorka upřímně. „Pokud se tomuto přesvědčení nezpronevěříte, bude z vás vynikající učitel… a z vašich žáků výjimeční lidé. Záleží na tom, jak přistupujeme k ostatním lidem. Oni mají vliv na nás a my na ně. Bohužel na to příliš mnoho lidí zapomíná.“

„To máte pravdu, Imai-san,“ souhlasil Kida. „Tak, jsme tu. Profesorská ubytovna. Vaše klíče…“ předal ženě kroužek s několika klíči a očíslovanou cedulkou. „Doufám, že se vám u nás bude líbit. Uvidíme se u oběda. Jídelnu najdete snadno, dobu jídla ohlašují tři gongy, nepřeslechnete je. Časy jsou zapsané ve školním řádu, je přiložen k mapě.“

„Děkuji, Kida-san,“ uklonila se Imai, „jste velice pozorný.“

„Těšilo mě, paní doktorko,“ opětoval Kida úklonu. „A vítejte na akademii.“ Pak se narovnal a vzdálil se. Imai si odemkla dveře svého nového bydliště a vešla.

 

Předpokládala, že byt bude velmi malý, ale byla příjemně překvapena. Protože jen málo profesorských bytů mělo kuchyňku, bylo o to více osobního místa. Přesto objevila cosi jako jídelní kout a malou ledničku a skříňku využitelnou jako spíž, stranou od obývacího pokoje, z nějž se vcházelo do ložnice a z té do koupelny a šatny.

Z jídelního koutu vedlo velké francouzské okno na balkon, to doktorku potěšilo velice, stejně jako příjemný výhled do udržovaných zahrad kolem školy. Na boku zaznamenala jakýsi pavilon. Zvědavost ji přiměla dojít si pro zmíněnou mapu školních pozemků, ležela na stole. Zjistila, že onen pavilon je malé divadlo, to ji velmi překvapilo. A zaujalo. Studenti tu hrají divadlo? Nebo sem jezdí soubory zvenku? Musí se na to zeptat, znamenalo by to, že mají do školy přístup naprosto cizí lidé…

Z kabelky si vytáhla zápisník. Bude lepší, když si bude zapisovat i ty poznatky, které zahrne do zprávy pro Tamuru. První zápis tedy zněl: ‚Divadlo na pozemku školy – přístup cizích lidí? Zeptat se!‘

 

Vybalila si svá zavazadla, která našla v ložnici a po rychlé sprše se převlékla. I když cesta byla únavná, cítila se osvěžená. Při pohledu na hodinky zjistila, že se blíží poledne.

Ještě se ale neozval gong, svolávající obyvatelstvo školy do jídelny, tak se rozhodla prostudovat si mapu a školní řád.

Zjistila, že k obojímu byl přiložen ještě jakýsi návrh její pracovní doby, se vzkazem ředitelky, aby si hodiny ještě dodatečně rozvrhla podle svého a pak jí oznámila konečné úpravy.

Podle návrhu si doktorka začala tvořit rozvrh hodin a rozhodla se zajít ještě jednou do své ‚ordinace‘. Všimla si, že tam má počítač a tiskárnu. Po obědě předá rozvrh ředitelce a začne pracovat. Dnes odpoledne se bude věnovat studentům, bude mít jakési konzultační hodiny.

Podle předchozí poznámky o hovorech se studenty si vytvořila základní seznam, podle něj bude postupovat při konzultacích.

 

Podle plánu školy, který si podrobně prostudovala, se doktorka Imai odebrala do jídelny, cestou od bytů pro personál. Před jídelnou se znovu setkala s ředitelkou, v doprovodu mladé blonďaté ženy ve světlém kostýmku.

„Oh, doktorko,“ usmála se paní Takahiro na lékařku, „jsem ráda, že se k nám připojíte. Tady, seznamte se s naší novou školní sestrou. Slečna Kojima, doktorka Imai,“ představila obě ženy.

Půvabná sestřička se zdvořile doktorce uklonila. „Moc mě těší, paní doktorko. Doufám v naši dobrou spolupráci,“ pronesla přátelsky.

Imai se potěšeně usmála. Souhlasně přitakala. Do prostorné jídelny, plné halasících studentů došly všechny tři v družném hovoru. Na místech pro profesory zatím seděl pouze ředitelčin zástupce Katou. Ředitelka je v rychlosti seznámila, přehlédla místnost, ne, nic nepřístojného se nedělo, mohli v klidu poobědvat.

 

Po jídle se doktorka Imai zeptala na to divadlo. Paní Takahiro jí vysvětlila, že je používáno během kulturního festivalu na jaře, kdy studenti hrají vlastní představení, tam mají přístup pouze jejich rodiny, během školního roku se v něm promítají filmy, vybrané studentskou radou, divadelní inscenace související s probíranou látkou… Doktorka se dověděla o ochotnickém spolku, který sídlí dole v městečku.

V duchu se zamračila. Příliš mnoho cizích lidí mělo přístup na pozemky školy. Ještě vyzvídala, jestli si smí postupně pozvat studenty ke konzultacím. Jak předpověděl Kida, dostala zelenou.

 

„Myslela jsem, že budeš chtít sedět se svým fešáckým bráchou,“ nadhodila Kamičina spolužačka Hanako. Ona, stejně jako nejbližší Kamičiny kamarádky – Masami, Kaori a Hisa, byly Renem okouzleny. „Ale ty se mu vyhýbáš jako malomocnýmu. Copak se s ním nechceš vůbec bavit? Trochu ho poznat? Nemůže být tak špatný, když s ním mluví i parta tvýho bývalýho.“

Kamiko se stále ještě neodvážila jim přiznat, co zjistila o bratrově orientaci (kromě Masami, která u jeho doznání byla a kterou musela uprosit, aby mlčela), dalo jí dost práce strávit šok, který jí způsobil Seiji. Ale právě jí začalo docházet, že je musí nějak odradit, když to vyjde najevo později, bude to další ostuda. Být spojena už s druhým homosexuálem, by její pověsti moc nepomohlo. Ještě by si ostatní kluci mohli začít myslet, že něco není v pořádku i s ní.

„A to jako proč?“ opáčila co nejklidněji.

„No, podle toho, jak se s ním baví, je zábavnej,“ přidala se Kaori. Jako potvrzení se od nedalekého stolu se zmíněnou partou ozval smích. Dívky se tam ohlédly, rudovlasý mladík se bavil tak, až mu jiskřily oči. Tenhle pohled vzal samozřejmě většinu ženského studentstva za srdce… A nejen ženského. Nori nespouštěl atraktivního rudovláska z očí, byl jím stále více okouzlený.

Kamiko si pohrdavě odfrkla.

„Prosím tě, copak je s ním něco špatně, abys jím takhle opovrhovala?“ divila se Hisa. „Když se s ním baví tamti, musí být fakt milej. Jako bys nevěděla, že Takeshi-kun prokouknul i Osha. Jestli s ním máš problém TY, je to tvoje věc, ale mě se líbí. Chci ho poznat. Nevíš, jestli doma s někým chodí?“

Zvuk, který Kamiko unikl, vznikl spojením hysterického zasmání a tajeného vzlyku. Mrkáním zahnala těch pár hořkých slz, které se draly na povrch a dívku naproti sobě informovala: „Nevím a nechci vědět. Nechci o něm vědět vůbec nic. Nespojuj ho se mnou. Jestli chceš něco zjistit, ptej se jinde!“

To poslední slovo už řekla nahlas a prudce vstala. Několik okolních stolů se ztišilo, jak si strávníci všimli, že se u té pětice půvabných druhaček něco děje. Dokonce i parta Haru a Seijiho zmlkla a zahleděla se na rozkuráženou zrzku. Pouze rudovlasý mladík ale tušil, co přeletělo jeho poloviční sestřičce přes nos. A byl vděčný osudu, že aspoň ta mladší nevyvádí a přijala ho. Začínala mu chybět její dětská bezprostřednost.

 

Zastesklo se mu. Po zemřelých rodičích se mu stýskalo už dlouho, díky novým kamarádům ale neměl čas příliš truchlit. Ale nově mu začal chybět otec, malá Ayumi, dokonce doktorka Imai, s níž strávil několik týdnů a detektiv, kterého taky vídal skoro každý den. Zoufale toužil dostat dopis, kde bude stát ta nejdůležitější věta: Dostali jsme je. Tohle si přál pokaždé, když na chlapecké koleji míjel poličky na dopisy.

Prozatím ho taky zatraceně mrzelo, že mu Kamiko nasazuje psí hlavu. Nezná ho a před ostatními ho určitě očerňuje… To si myslel, když postřehl jakési pozdvižení u Kamičina stolu. Zadíval se tam, vypadalo to, že se dívka hádá se svými kamarádkami. Dokonce vyskočila a po chvíli naštvaného zírání na jednu z nich (‚Co asi řekla tak hroznýho?‘ zajímalo Rena) nakvašeně odešla.

„Co myslíte, že se tam stalo?“ nadhodil Haru. Brunetka vedle něj se zvedla. „Zjistím to,“ řekla  a zamířila si to ke stolu, od něhož před chvílí odkráčela rudovlasá bohyně hněvu. Čtyři oněmělé dívky ji přátelsky přijaly a po pár otázkách jí vysvětlily, co Kamiko donutilo tak vybuchnout a navrch odejít.

 

„Tomu nebudete věřit,“ vysypala ze sebe Chiyo, sotva si sedla zpět na své místo.  „Tvoje sestra,“ mrkla na Rena, „byla podle ostatních holek vytočená z toho, že se jim líbíš a že je zajímalo, jestli někoho máš…“ 

Ren vyprskl vodu. „Cože?“ zakuckal se. „To chceš říct, že z ní tahaly rozumy o mým soukromí?“

„A tys jim řekla co?“ zeptal se Haru zaujatě.

„Pravdu,“ pokrčila dívka rameny a vrátila se ke své rýži. „Že štěkají u špatnýho stromu,“ usmála se na Rena. „Jestli se jim fakt líbíš, budeš mít aspoň kamarádky.“

„Nebo se pokusí tě obrátit na víru pravou,“ navrhl Seiji. „Tj. na holky.“

„Hej, hej,“ zpozorněl Haru, „odkdy je to podle tebe pravá víra?“

„Já neříkal, že podle mě,“ opáčil Seiji a nenápadně s něhou přejel Haru po zápěstí. „Myslím podle nich,“ kývl bradou ke skupině ohromených děvčat, které se z šokujícího odhalení Renovy orientace ještě nevzpamatovaly, soudě podle užaslých pohledů, které směřovaly k jejich stolu.

„Jedna z nich to věděla,“ poznamenal Ren, když přestal prskat minerálku. „Ta… jak se… Nanami? A… Asami?“ uvažoval, poklepávajíc si hůlkou na bradu. „Byla u toho, jak jsem to řekl Kamiko.“

„Jmenuje se Masami,“ poznamenala doteď mlčící Saki, „občas se bavíme, ale tomuhle tématu se vyhýbala…“

„Tuším, že ji Kamiko zapřísahala, aby si to nechala pro sebe.“ Ren kupodivu nezněl ublíženě, jen se zamyšleně koukal do své polévky. „Pořád je na mě vysazená. A moje orientace jí větší radost neudělala.“

„Zvykne si na tebe,“ uklidňoval ho Seiji. „Je to tím, žes přišel v době, kdy má problém se mnou. Ty za to nemůžeš.“

„Já vím,“ namítl Ren, „ale vadí mi to. Jsme jedna krev, teda napůl. Jsem rád, že aspoň Ayumi mě má ráda.“

„Kdo by tě neměl rád, jsi fajn,“ mávl rukou Haru. „Však ono ji to přejde.“

„Tebe pořád nesnáší,“ upozornila ho Saki.

„Nemám jí to za zlé, odvedl jsem jí snoubence,“ pokrčil rameny černovlásek. „I když bych to podruhý klidně udělal znova.“

„Ty jsi zvíře,“ poznamenal Ren pobaveně.

„Nemáš ani zdání,“ zamumlal Seiji. Jen sebou mírně škubl, když ho Haruova bota zasáhla do kotníku. „Promiň, zlato,“ dodal.

„Prominuto,“ odpověděl Haru. Po chvilce vstal, aby si odnesl tác. Než se vzdálil, sklonil se, aby zašeptal něco svému příteli do ucha. Tomu ztuhla tvář. Pak se zatvářil pokorně a přikývl.

„Co to bylo?“ zeptala se Saki, když byl její skoro-švagr z doslechu.

„Dneska spíme zvlášť,“ vysvětlil zčervenalý blonďák a v rozpacích se hrabal ve svém talíři. Věděl, že by to z něj sestra stejně vytáhla, tak radši odpověděl.

„Úúúú,“ udělaly dívky u stolu. Ren a Nori se uculili a podívali se na sebe.

 

Po chvíli se přestaly holky chichotat a Seiji červenat a věnovali pozornost svým kamarádům, kteří se dívali jeden na druhého a očividně nevnímali své okolí.

Teprve, když uslyšeli tichý smích, vzpamatovali se. „Co je?“ zeptali se zároveň. Dověděli se, že vůbec nic, tak jen pokrčili rameny a zvedli se k odchodu. Byli spolu ve třídě, ještě jim zbývaly dvě hodiny.

„Nechcete se vsadit?“ nadhodil Haru. Vrátil se vedle Seijiho už před chvílí a spolu s ostatními pozoroval němou komunikaci mezi Renem a Norim.

„O co?“ podívali se na něj všichni.

„Ti dva,“ kývl směrem k odcházející dvojici. „Vsaďte se, že do konce prvního pololetí si spolu začnou.“

„Pět měsíců, to je dost dlouhá lhůta,“ poznamenala Saki a Miho přikývla. Hned dodala: „Je první měsíc školy. Co to zkrouhnout? Tři měsíce, jestli to dají dohromady, co vy na to.“

„Nějaký detaily?“ zeptal se Seiji.

„Jako jestli si jen začnou, nebo…“ napověděla Chiyo. Haru se na ni zvědavě zadíval. „Vysvětli mi, kdy se z tebe stala yaoistka?“

Dívka pokrčila rameny. „Když trávím tolik času s touhle partou, někde se to projevit muselo.“

„Dobře,“ vzdal se Haru. „Fajn. Vsaďte se, že do tří měsíců budou nejen spolu, ale minimálně jednou…“

„Dobře, Haru sází na vztah se vším komplet,“ zapsala si Saki na ubrousek. „Seiji?“

„Nori i Ren jsou po zlomeným srdci,“ zauvažoval. „Řekl bych, že na postel spěchat nebudou.“

„Chiyo?“

„Souhlasím se Seijim,“ odpověděla.

„Miho… všichni víme, co si myslíš,“ řekla Saki a chtěla ji připsat vedle Haru. Kamarádka ji ale zarazila. „Znám Noriho. Nemyslím, že bude moc kvaltovat,“ mínila. „Ta nešťastná láska s ním strašně zamávala. Bude opatrnej.“

„To jako vážně?“ zadívala se Saki na ubrousek. „To si jen já a Haru myslíme, že to nevydržej‘?“

„Zajímalo by mě, o čem to ve vašem případě svědčí,“ nadhodila Miho psychologickou otázku a vstala.

Saki strčila ubrousek do kapsy, později si to přepíše na pořádný papír... nebo lépe, do deníčku. Pak si uvědomila… „Hele, lidi…“ oslovila kamarády, „o co se vlastně vsadíme?“

Všichni se na sebe zadívali, nikoho nic moc nenapadalo.

„O peníze se sázet nechci, navíc to není tak zábavné…“ mínila Miho. „Co bude cena pro vítěze?“

„Hm… Co kdyby si cenu určil vítěz a ostatní se na ni složili?“ navrhl Haru. Seiji se zašklebil. „Umím si představit, že ve tvým případě by to byl kamion mátový čokolády,“ poznamenal a Haruovi mlsně zasvítily oči.

„A pro tebe soukromá knihovna,“ usadila ho Saki. „To už radši tu čokoládu. No nic. Promyslíme si to. Já bych si jako cenu představovala den v lázních…“ zasnila se na odchodu.

„To vůbec nezní špatně,“ souhlasila Chiyo. Vyrazila i s Miho za milovnicí wellness péče a kluci se na sebe zadívali.

„Lázně pro holky a pro nás něco jinýho?“ navrhl Haru. Seiji přitakal.

 

                (totéž odpoledne)

                „Tak jsme domluveni,“ ukončila ředitelka krátké sezení. Podívala se na hubeného muže, po boku vážného mladíka. „Platbu školného očekávám do deseti dnů. Není neobvyklé, že noví studenti nastupují o něco později, ale čím delší prodleva od začátku školy, tím hůře navazují na již probrané učivo. Kdyby s tím měl váš synovec problém, Satou-san, můžeme mu nastavit doučovací hodiny. I můj syn je bral, když tady nastoupil. Míval potíže s angličtinou. Ale podle vašich dosavadních výsledků, Matsuno-kun, se dá očekávat, že místní nároky zvládnete,“ oslovila i studenta. Ten přikývl.

                „Hodlám se svých povinností zhostit s úspěchem, madam,“ řekl vážně. „Vždy jsem byl příkladným studentem.“

                ‚Dost si o sobě myslí,‘ napadlo ředitelku. ‚Působí… arogantně.‘ Už samotný úsměv chlapcova strýce na ni působil nepříjemně, takže si oddechla, když po několika dalších okamžicích odešli. Měla z nich obou hodně zvláštní pocit. Jisté varovné mravenčení za krkem. Ale odmávla to jako následek náročného pracovního dne.

 

                Poté, co si mladík, jménem Matsuno převzal v kanceláři hospodářky co je třeba, doprovodil svého ‚strýce‘ zpět k autu.

                „Základnu zbudoval zbytek týmu v hotelu na pobřeží,“ informoval ho muž potichu. „Kontaktní informace máte. Kdyby bylo i vhodné místo pro učitele, byl bych tu s vámi… Ale očekávám, že každý víkend sejdete dolů do města a ozvete se. Chci podrobné hlášení. Nechávám vás v první linii, ale nepochybuji, že si budete vědět rady. Máte ten nejlepší výcvik, kadete, takže tohle berte… jako křest ohněm. Úspěšný první případ vám v budoucnu může pomoci v postupu.

Mimochodem, zkuste dobře zapůsobit na tu nasazenou psycholožku z Kagoshimy. Ať se nám neplete do cesty. Hlavně, aby nezískala podezření. Udržte se v utajení, jak nejdéle to půjde,“ doporučil agent Satou kadetovi a otevřel dveře auta. „Zbraň užijte jen v nejnutnějším případě. Teď běžte a zabydlete se. Chvilku tu pobudete. Máte dotazy?“

„Ne, pane,“ odpověděl kadet. „V sobotu odpoledne čekejte první hlášení. Doufám, že to zdejší podmínky nebudou komplikovat.“

„Dobře,“ kývl agent se žraločím úsměvem. „Ve dvě hodiny odpoledne očekávám, že se ozvete.“

„Ano, pane,“ řekl Matsuno a musel se držet, aby nezasalutoval.

„Držte se, kadete,“ řekl agent Satou mírně a krátce mu stiskl rameno. „Jste jeden z nejlepších, dokažte, že jsme ve vás nevěřili nadarmo.“

„Ano, pane,“ hlesl mladík, náhle rozpačitě. Když jeho velící nasedl a zabouchl dveře, odstoupil z cesty. Zamyšleně se díval za odjíždějícím agentem. Těšilo ho, že pro své představené je jeden z nejlepších. Ale o své vhodnosti měl sám za sebe pochyby. Kdyby už nebylo tak pozdě, aby přiznal barvu… ‚Snad to nebude tak zlé,‘ uklidňoval se. ‚Udělám všechno, co můžu.‘

 

Sarutani, noční klub ‚Černá orchidej‘

Detektiv Tamura vešel, po krátkém zdržení ochrankou u vchodu, do příjemně působícího menšího sálku. Na barevně osvětleném jevišti zpívala dvojice dívek. Měly velmi hezké hlasy, píseň byla příjemná. Byly oblečené do tradičních kimon, zřejmě měly představovat gejši, navíc se samy doprovázely na šamisen. Tamura si pomyslel, že to působí velmi realisticky. Představení se mu líbilo.

Chvíli se rozhlížel. Zákazníci, které kolem sebe viděl (povětšinou šlo o muže), vypadali jako úspěšní byznysmeni, možná i vysoce postavení úředníci… Jak vyrozuměl, původní klub, v němž jeho zájmová osoba pracovala v Miyazaki, navštěvovali dokonce i významní politici. A pokud je slečna Okamoto tak dobrá, jak slyšel, no, i teď půjde o exkluzivní klientelu. To mohl nakonec poznat i z účtu za své pití. Nechtěl čekat moc dlouho, tak se nakonec zeptal u baru, jestli mladá žena dnes vůbec zpívá.

„Zpívá, ale je brzy,“ odpověděl barman. „Pokud jste přišel jen kvůli ní, máte fůru času. Slečna Ayame je hit. Nastupuje tak kolem desáté. Teď je osm. Dáte si něco k pití?“

„Kávu,“ zavrčel Tamura. „Musím vydržet střízlivý.“

„Jak si přejete,“ kývl barman. „Černou?“

„Černou, tři cukry,“ zavelel detektiv. „Sednu si támhle,“ pokývl na osamělý stolek stranou. Barman jen kývl a činil se s přípravou kofeinového povzbuzovače.

 

Nakonec ty dvě hodiny utekly rychleji, než by čekal. Program byl bohatý a příjemný. Účinkující byli rozhodně talentovaní, prostředí příjemné.

Chvílemi Tamura litoval, že neposlechl rodiče a nestudoval na právníka, místo aby šel na policejní akademii. Mohl by si dovolit všechno, co tento podnik nabízel. Jeho odznak ho sice pustil dovnitř zadarmo, ale na pití a pár lahůdkách (aby tam neseděl jako hladový pes) vydal tolik peněz, že bude do příští výplaty jíst jen mražené hotovky. Které nesnášel.

Když odcházel z luxusních toalet, zahlédl přicházející rudovlásku. Sáhl do kapsy pro odznak a zavolal na ni: „Slečno?“

 

Zastavila se. Ohlédla se.

Muž se jí zdál povědomý, ale to ji nepřekvapovalo. Pokud byl stálým zákazníkem klubu, bylo to pravděpodobné. Ale když přišel blíž, povšimla si, jak je oblečen a ani jeho chování nepřipomínalo způsoby zdejších klientů.

„Nechci vás zdržovat, ale přijel jsem z Kagoshimy jen kvůli vám,“ řekl.

„Promiňte, ale v Kagoshimě jsem nikdy nevystupovala,“ řekla mírně rozechvěle. Instinkty jí napovídaly, že tento muž pro ni neznamená nic dobrého. „Je mi líto, ale s někým si mě jistě pletete.“

„Domnívám se, že ne,“ pronesl. „Poprvé jsem vás viděl u doktora Kobayashiho.“ Když si všiml, že zbledla, dodal: „Dovolte, abych se představil. „Jsem detektiv Tamura z kagoshimské policie.“ Ukázal jí odznak. „Vyšetřuji vraždu manželů Igarashi. Ne, slečno, netvařte se, že nevíte, o čem je řeč. Můžeme si promluvit jinde? Pokud nedáváte přednost této chodbě.“

„Musím se připravit na vystoupení,“ zachvěl se jí hlas. „Můžeme si promluvit potom?“

„Dobrá,“ souhlasil. „Stejně jsem vás chtěl slyšet zpívat.“

 

Počkal, až zajde do šatny a vrátil se do sálu. Nepřiznal by to, ale byl natěšený. Jak na výstup, tak na výslech. Tušil, že je na správné stopě.

Takže, když o deset minut později předstoupila před mikrofon vysoká štíhlá blondýna, zamračil se. Jeho policajtský čuch mu říkal, že je něco špatně.

„Vážení hosté,“ promluvila žena, „jako pro majitelku našeho podniku je pro mě velmi nepříjemné, muset vám oznámit, že výstup slečny Okamoto Ayame je zrušen. Její neočekávané zdravotní důvody jí bohužel nedovolují, aby nám dnes večer zazpívala. Omlouvám se za tak nepříjemné zklamání a doufám, že si užijete náhradní program.“

„Utekla,“ zasyčel Tamura. Neposlouchal majitelku klubu, kterak ohlašuje další účinkující, ale dopil svou (už třetí) kávu a vyrazil k barmanovi. Ukázal mu odznak a požádal: „Potřebuji mluvit s majitelkou, můžete to zařídit?“

Barman se při pohledu na lesklou placku nerozklepal, jako jiní na které byl zvyklý, ale neprotestoval. Nenápadným gestem přivolal blondýnu, ukázal na Tamuru  a zbytek nechal na něm.

„Mohu vám být nějak nápomocna, pane?“ zeptala se.

Už po několikáté za večer se Tamura legitimoval. „Potřebuji vaši pomoc a pokud vám na vaší krásné zpěvačce záleží, poskytnete mi ji.“

„Má problémy?“ zbledla žena.

„Pokud mi hned řeknete, kde bydlí, tak ne.“

 

Takahiro Academy

Ren byl ohromen školní knihovnou hned napoprvé. Využíval jejích bohatých zásob, objevil spoustu knih, které ještě nečetl…

Začtený mířil do svého pokoje. Popaměti sáhl do kapsy, vytáhl klíč a odemkl si. Zabouchl za sebou, aniž odtrhl zrak a soustředění od knihy… Dokud si neuvědomil, že když ráno odcházel, byly závěsy zatažené. Zvedl oči… a spatřil toho, koho doufal, že už nikdy neuvidí.

<<                                                                                                      >>

  

 

 


Anketa

Líbí se vám tato kapitola?

Ano
(12)
100%

Ne
(0)
0%

Mohlo to být lepší
(0)
0%

Celkový počet hlasů: 12


Komentáře: 10. Tam, kde se kříží minulost

Datum: 25.06.2016

Vložil: market

Titulek: :)

krásný díl, moc se těším na pokračování

—————

Datum: 09.04.2016

Vložil: widlicka

Titulek: ***

Moc díky za pokračování <3
je to, jako bych po dlouhém čase zas měla možnost navštívit své známé <3
Moc se těším na pokračování

—————