Vzpomínky poraženého II.

18+

Život, smrt a láska

Raiu zavřel oči. Ani tak se ale nezbavil obrázku, který měl snad ukotvený v paměti. Dvě tváře, dva mladé muže, kteří pro něj byli vším. Dokonce i poté, co zemřeli. Raiu si vyčítal jejich smrt celé věky. Třebaže za ni nemohl a skutečného vraha viděl umírat.

A právě teď proklínal střídavě sebe a ten poťouchlý hlas bez tváře, který ho nutil vzpomínat.

„Co bylo dál, Raiu?“ ozval se ten hlas znovu.

‚Kéž bys mlčel…‘ pomyslel si démon. Ale odpověděl: „Žili jsme spolu. Všichni tři, jako před tím. Jen jsme… si patřili všichni. Už jsem nebyl Chizův pán. Znamenalo to víc.“

Hlas chvíli mlčel. Pak řekl: „Takže jste byli šťastní… Všichni tři. Ale pořád na to nerad myslíš.“

‚Přesně tak,‘ odpověděl Raiu v myšlenkách. ‚Protože tyhle vzpomínky moc bolí. Proč ty rány víc drásat…‘

 

Raiu stál v místnosti s připravenou lázní. Shika a Chizu, už napůl svlečení, z něj uvolňovali umazanou zbroj. Bláto, místy dokonce krev a sliz.

„Dobře, že jsou ti tvorové pryč,“ pochvaloval si blonďatý hanyou. Uvolnil řemínky na chraničích nohou a hodil je ke zbytkům zbroje ke zdi. Sluhové je později vyčistí… teď byl na řadě mladý démon. „Budeš víc doma. Byli to démoni?“

„Ne youkai,“ odpověděl Raiu. „Youma. Tihle tvorové znamenají pouze zlo… Je lepší, že se nám tu nebudou toulat a množit.“

„Hotovo,“ oznámil Shika, právě svému milenci sundal poslední plát brnění a zamračil se, když spatřil zarudlé místo na pravé straně hrudi, jak prosvítalo pod tunikou. „Od čeho to máš?“ zeptal se starostlivě.

„Jsi zraněný?“ vylekal se Chizu a vstal, aby se podíval, z čeho je jeho druhý pán a milenec tak ustaraný.

„Ten první den to vypadalo hůř,“ uklidňoval je Raiu. „Jeden z těch tvorů měl jedovaté sliny. Popálily mě. Už je to skoro zahojené. Po koupeli to jen potřu mastí. Vždyť jsem démon, uzdravím se rychle. Bez starosti, ano?“ sklonil se napřed k Chizuovi, který si zblízka prohlížel zarudlou skvrnu na hebké hladké kůži. Políbil chlapce, ten se začervenal. Oběma démonům se moc líbilo, když se červenal, vypadal ještě mladší a roztomilejší.

Pak chlapec s kočičími oušky ukročil, aby udělal místo Shikovi. Ten stál o krok za ním se založenýma rukama a mračil se. Raiu k němu natáhl ruku. Bělovlasý se pořád mračil.

„Nedáš se prosit, že ne?“ upřel na něj jeho tmavovlasý milenec temné oči. Shika si povzdechl a vykročil k němu. I on se nechal láskyplně políbit, pak do jejich objetí přivinul i Chizu, aby mu to snad nebylo líto. Ještě si pamatoval, jak si připadal odstrčený, než mu přiznali své city k němu. Teprve poté, co strávili společně noc a dali tomuto rozkošnému půldémonovi poprvé okusit tělesné potěšení, měli mezi sebou jasno. Chizu přiznal, že je do nich už nějakou dobu zamilovaný a Shika s Raiu mohli naplňovat své touhy bez obav a schovávání. Chizu se k jejich hrátkám rád připojoval, nebo se díval, když vycítil, že je pouze jejich chvíle. Bozi vědí, že mu to pak dostatečně vynahradili.

Teď on a Chizu společnými silami dostali Raiu do lázně a místo, aby to nechali na lazebnicích, na které (tajně) žárlili, zahrnuli svého milovaného démona pouze svou péčí.

Raiu se uvolnil tak, jak si ve společnosti lazebnic a jiných služebníků nikdy nedovolil. Vždy byl ve střehu… Teď se ale těšil společností těch, kdo ho milovali a neublížili by mu.

Nechal Shiku, aby vklouzl za něj, namočil mu vlasy a vmasíroval do nich olej s Raiovou oblíbenou vůní. Pak se vrhl na ramena a šíji, i unavené svaly si zasloužily opečovávat.

Střídavě zavíral oči blahem nad příjemnou masáží a zároveň pozoroval kočičího blondýnka, jak ignoruje, že má mokrý ocásek a ouška, statečně se potopil pod hladinu lázně a Raiu cítil jemný dotek mycí houby a malých dlaní na částech svého těla, skrytých pod vodou. Když chlapci došel dech, vynořil se. Za odměnu ho k sobě Raiu přitáhl a políbil.

„Chyběl jsem vám?“ zašeptal svádivě do růžových rtů svého menšího miláčka. ‚Miláček‘ se na něj usmál, vzal jednu jeho dlaň a nečekaně ji přitiskl na svůj klín. Raiovi uniklo vzrušené zavrčení. Zezadu ucítil, jak se na něj přitiskl Shika… I jeho vzrušení cítil velmi jasně.

„Chyběl jsi nám velice,“ zašeptal Shika. Přes Raiovo rameno se pohledem domluvil s Chizu, ten odpověděl zářivým úsměvem a přivinul se zpět do tmavovláskovy náruče, dávajíc při tom pozor na jeho nezhojené zranění.

Raiu se přisál ke zvoucím mladíkovým ústům, dlaněmi se rozběhl po jeho křehkém těle. Mimoděk si uvědomil, že se Shika, poté, co ucítil na rameni jeho polibek, přesunul dopředu. Nepřestávajíc líbat vzrušeného blondýnka, podíval se, kam se jeho stříbrovlasý pobočník, přítel a milenec poděl.

Nikam daleko. Shika se přemístil tak, aby Chizu byl mezi nimi. Raiu na okamžik přerušil polibek a přitáhl k sobě Shikovu hlavu, aby ho mohl taky políbit. Za malou chvilku zaznamenal dotek na koutku rtů, právě když ho zaměstnával Shikův jazyk.

To Chizu se připojil, teď trojí ústa se navzájem dychtivě hltala, střídavě si prolétajíc jazyky.

Pak se Shika jemně poodtáhl a Raiu hladově zkoumal už tak dobře známá ústa mladého půldémona. Ten najednou zasténal, škubl sebou a zvláčněl. Raiu zaznamenal, že se Shika pozorně věnuje jeho brance slasti, něžně a opatrně ho připravuje na vpád svého pevného vzrušení. Raiu k sobě chlapce přitiskl, ten si opřel čelo o jeho rameno a vzdychal a sténal, při přílivu pocitů z pohybů Shikových prstů ve svém nitru.

Raiu tušil, že jeho postel nebyla prosta milostných aktivit, když tu nebyl. Když dříve vyrážel na cesty, přikázané otcem a neměl Shiku ve svém doprovodu, měl světlovlasý démon povoleno trávit noci v jeho pokoji. Věděl, že někdy Shika toho povolení využil a když byl pryč teď, trávil tam každou noc, aby Chizu nebyl sám… Raiu nepochyboval, jak zaháněli svůj stesk po něm. I oni mu chyběli, jen… mohli být spolu. Těšilo ho, že se netrápili sami, když mohli být jeden s druhým. A zároveň jim trochu záviděl, vychutnávali si jeden druhého… Napadlo ho, že by to rád viděl…

Opatrný, ale pevný stisk v klíně ho vrátil do reality. Chizu stále vzrušeně vzdychal, protože Shika ho svými přípravami přiváděl téměř k nepříčetnosti… Voda pleskala o stěny velikého kamenného bazénku, jak chlapec prudce vyrážel k Shikovým prstům a nahlas sténal. Náhle lítostivě zakňučel, z toho Raiu poznal, že se Shika stáhl. Očekával, že teď si chlapce vezme, ale to už ucítil, jak ho pevná zkušená dlaň hladí po vztyčené délce, zatímco se Shika a Chizu líbali.

Nespouštěl ze svých milenců oči, už pochopil, co mají v úmyslu. A skutečně, když se od sebe odtrhli, vzal Shika Chizu za boky a posadil jej Raiovi na klín, pomalu, aby nedosedl příliš prudce a neublížil si…

Raiu hluboce zavrčel, když ho obemkla sametová těsnost Chizova těla. Málem se neudržel, ale nechal chlapce, aby se začal pohybovat sám. Vbrzku se dočkal. Sevřel blondýnkovy boky, vzrušeně přirážející k jeho klínu, hlavu zaklonil a užíval si vášeň svého mladičkého milence.

Po chvíli otevřel oči, spatřil Shiku, jak na ně upírá hladový, touhou potemnělý pohled a dotýká se přitom sám sebe. Snad výraz jeho stříbrovlasé lásky, když se díval, jak se s Chizu vášnivě milují, snad právě milování samotné – a fakt, že několik dní a nocí Raiu trpěl nuceným celibátem, tudíž byl neuvěřitelně nadržený – způsobilo, že netrvalo dlouho a Raiu dosáhl vrcholu.

Chizu stále nebyl, když z něj Raiu vystoupil, ale když sáhl dolů, aby si pomohl, nebylo mu to dovoleno. Raiu ho chytil za ruku a kývl na Shiku. Ten se okamžitě přesunul za Chizu. Něžně políbil chlapce na šíji a přitiskl se k jeho zádům. Vtěsnat se do jeho předchozím milováním uvolněného otvoru nebylo nic těžkého a Chizu reagoval stejně nadšeně, jako vždy. Zmítaný vášní se svíjel v pevném sevření mezi svými dvěma milenci, kteří ho společně přiváděli k vyvrcholení. Zakrátko vykřikl a jeho tělo se otřáslo v přicházející rozkoši. Shika ho téměř vzápětí následoval. Oba prudce oddechovali, láskyplně se objímajíc, hladili se rty a vítali něžné polibky Raiovy.

Chizu vypadal zmoženě, když vystoupili z vody. Raiu a Shika ho spolu zabalili do osušky, pečlivě vytřeli do sucha citlivá kočičí ouška a ocásek, který sebou samovolně škubal. Shika pak chlapce, který vypadal, že každou chvíli usne, odnesl v náručí do postele.

Raiu se v myšlenkách vrátil k předešlým okamžikům. Milování s Chizu bylo vždy skvělé, chlapec reagoval nádherně, nenasytný svým mládím a nezkušeností, ale oba, Raiu i Shika se mnohdy drželi zuby nehty, aby mu svou démonickou prudkostí neublížili. S Chizu se milovali spíš něžně, zatímco když potřebovali uvolnit své démonické pudy, vyřádili se na sobě. Tuto divoce smyslnou, téměř surovou vášeň, kdy je milování skoro bolelo, se neodvážili žádat po Chizu, aby ho nevyděsili, nebo mu neublížili. Jako půldémon by to nemusel zvládnout tak dobře.

Raiu zajímalo, jak to Shika zvládal, když byl teď tak dlouho pryč… Pokud se nevybil jinde, musel být natlakovaný až k prasknutí. ‚Jako jsem teď já,‘ pomyslel si při pohledu na své opět vzrušené slabiny. Potřeboval se vybít, tak divoce, jak mohl, proto ho potěšilo, když se Shika po chvíli vrátil.

Stříbrovlasý démon se usmál, při pohledu na svého nahého velitele a milence, jak ho hrdě stojící před kamennou vanou očekává, s mužstvím plně vztyčeným a připraveným. Ale překvapilo ho, když se Raiu zeptal: „Řekni mi, jak jste to zvládali? Byl jsem pryč déle, než obvykle.“

„Chizu bez tebe špatně usíná,“ připustil Shika. „Dělá si starosti, když jsi mimo palác. Naštěstí známe způsob, jak mu odvést myšlenky jinam…“ ušklíbl se pobaveně. Raiu se pousmál, tušil, jakým způsobem Shika tišil chlapcovy obavy. „A na co jsi ještě přišel?“ zajímal se. Přešel k Shikovi a stáhl z něj tuniku, kterou přes sebe muž hodil, než odnesl Chizu do ložnice.

„Náš maličký je velice… vášnivý. A k neutahání,“ postěžoval si z legrace Shika. „Hlavně po ránu. Nevěřil bys, kolik toho vydrží. Dobře, že teď jsme na něj dva.“ Nechal se hladově políbit a klesl na kolena.

„Takže ses nenudil,“ poznamenal tmavovlasý démon a se zasténáním zaklonil hlavu, horký jazyk přejel jeho napjaté vzrušení od kořene po vrchol a zpět. pak jeho péči převzala zručná dlaň. Pevnými pohyby, danými dlouhou zkušeností, přiváděla tmavovlasého démona k šílenství. Raiu cítil, že tento výbuch vášně bude velmi uspokojující.

„To rozhodně ne,“ souhlasil světlovlasý. „Ale něco mi chybělo. Chizu je sladký, křehký, musím s ním být opatrný… Miluju ho, ale potřebuju i tebe. Potřebuju, aby sis mě vzal, tak tvrdě, jak dokážeš, potřebuju cítit tvou sílu…“ Hlasitě zasténal, když mu Raiu silně sevřel husté vlasy v dlani a zvrátil mu hlavu dozadu. Pak ho vytáhl nahoru, otočil k vaně za nimi a přirazil ho břichem k desce. Shika se pevně chytil obruby, jen zasykl, když mu Raiu bez předchozího vyrování vrazil dva prsty do nepřipraveného otvoru. Mírná bolest mu připomněla, že to bylo příliš dlouho, kdy si ho Raiu vzal takto, téměř surově. Shika věděl, že je jím milován, toto nebylo násilí, byl to prostě jejich způsob, jak uvolnit přebytečné napětí. Přestože před několika minutami oba pomilovali svého půldémoního miláčka, měli přespříliš energie, aby si šli ihned lehnout.

Příprava netrvala Raiovi dlouho, ale Shika byl zvyklý, věděl, co může čekat a sex s Raiu miloval v každé podobě. Miloval, když ho probudilo něžné sání a lízání jeho ranní erekce, nebo láskyplná, jemná příprava na první milování dne, stejně jako bolestivý pocit plnosti, kdy ho Raiu rychle pronikl a začal se okamžitě pohybovat, aniž mu dal čas si zvyknout – jako právě teď.

Shika se držel vší silou tvrdého kamene, zatímco se jeho nitrem prudce pohybovalo něco dlouhého a skoro stejně tvrdého. Raiu pevně držel bok svého démonického milence, v druhé svíral jeho dlouhé stříbřité vlasy, občas si za ně přitáhl jeho hlavu, aby ho mohl políbit. I do těchto polibků dokázal vložit syrovou, brutální vášeň, bezohledně si beroucí, co chce, důkazem byly Shikovy plné rty, po takovémto výbuchu vášně pokousané a zhmožděné, přecitlivělé tělo a naprosté vyčerpání. Občas i kousnutí na krku a šíji.

Raiu teď přirážel rychleji, těsnost a opětující výpady Shikova oblého zadku z něj ždímala veškerou energii a nutila dorážet ještě zběsileji, dokud oba nepadnou.

Najednou to přišlo. Oba zároveň zaplavil vír známé rozkoše, přesto byl tou intenzitou Raiu vždycky znova překvapen… Když ucítil ten krátký bolestný stah ve svých varlatech, kousl Shiku do šíje, až ucítil na jazyku jeho krev. Shika přidušeně vykřikl a zatřásl se. Pomalejšími, ale o to prudšími přírazy Raiu vysílal do těla před sebou výtrysky své vášně, vědom si toho, že ač se ho nedotkl, i Shika došel svého uvolnění.

Když se trochu vzpamatoval, odtáhl se, opatrně opustil Shikovo tělo a klekl si. Prohlížel své dobyté území, aby měl jistotu, že jednu ze svých dvou lásek nezranil… Býval k Shikovi v posteli i drsnější a užívali si to oba, ale v těch případech ho občas poranil. Takže teď se ujistil, že Shika bude v pořádku a Chizu si druhý den ničeho nevšimne. Nechtěl, aby si o některého z nich musel dělat starosti.

Shika zasténal, ucítiv dotek Raiových zručných prstů ve svém bolavém, ale nezraněném nitru. A užasle zaznamenal, že ho to znova vzrušilo. A že si toho všiml i jeho plenitel mu došlo, když prsty začaly v pravidelném rytmu narážet na jeho hrbolek slasti. Za pár krátkých chvil potřísnil svou bílou tekutinou ruku, která mu pomáhala zepředu.

„Unavený?“ zavrněl mu vláčný hlas do ucha.

„Neskutečně,“ zachraptěl odpověď. „Vážně jsi mi chyběl…“

„Miluji tě,“odpověděl mu Raiu potichu a políbil ho na místo, kam ho předtím kousl. Malá ranka už se sama uzavřela. „Jsem rád, že jsem konečně doma. A měli bychom jí spát. Myslíš, že Chizu už spí?“

„Když jsem ho uložil, už usínal,“ přitakal zmožený Shika. Ještě počkal, až mu jeho milenec potře léčivou mastí mírně odřený vstup a následoval ho do ložnice.

 

Místnost byla ponořena ve tmě, jen několik plamenů v krbu ji osvětlovalo. Vešli potichu, věřili, že jejich miláček už bude tvrdě spát. Políbili se a ulehli po obou Chizových bocích. Spali tak vždy, ve snaze ho chránit a Chizu se cítil v bezpečí. Rozhodně na něm nepoznali, když ležel schoulený na svém místě, že má co dělat, aby vypadal, že spí a nebylo na něm poznat, jak je vzrušený. Nemohli tušit, že Chizu hned neusnul, když Shika odešel zpět do lázně, šel taky a potajmu se díval.

Divokost jejich vášně, kterou projevovali svými zuřivými pohyby a hlasitým křikem, ho dost překvapila. Jeho si tímto způsobem nebrali. Ale i když to vypadalo, že si to hodně užívají, připadlo mu, že to musí i bolet a z toho měl strach. Milování, jak ho s nimi poznal, mu bohatě stačilo, byl nadšený i uspokojený a cítil se milovaný. Na drsnější sex si připadal příliš mladý a přecitlivělý. Proto byl rád, že jeho milovaní pánové mají jeden druhého, aby si mohli v této potřebě vyhovět, on by to nedokázal, přesto, jak oba miluje… Byl jim vděčný, že to po něm nechtějí a jsou při milování s ním opatrní.

Ještě chvíli o svém vztahu s oběma démony přemýšlel, ale byl už dost zmožený… Ti dva ho vždy dokázali úplně vyčerpat. Ani nevěděl jak, s mírným úsměvem na rtech, usnul.

 

Raiu zavřel oči. Vzpomínání ho unavovalo… Ale už proti němu nebojoval. Jedna vzpomínka za druhou se vynořovaly z hlubin paměti, kam je pohřbil, když věřil, že může zapomenout, protože bude dost mocný, aby své lásky přivedl zpět…

S láskou a bolestí ho zaplavoval i pocit marnosti. Tolik si přál dosáhnout svého, stálo ho to tolik snahy a čekání… A v jediném okamžiku o to všechno zase přišel… Už podruhé. Proklínal rod Kurotsuki, který na tom měl největší zásluhu.

Pak se zamyslel. Kdyby se dostal odsud… Neměl by tak další šanci, získat co chce? O svou moc nepřišel, cítil, jak se jeho magická síla lenivě plíží tělem, jako by byla uspána a čekala, až bude probuzena.

„Hej, ty!“ křikl do temného prostoru, „jsi tu ještě?“

„Kde bych byl?“ odpověděl hlas jízlivě. „Neskončil jsi. Chci vědět, co bylo dál.“

„Víš, co bylo dál!“ zavrčel Raiu podrážděně. „Nevím jak, ale víš všechno! Čteš snad mé myšlenky?!“

„Ano,“ řekl neznámý klidně. „Svým způsobem. Ve chvíli, kdy jsi rozrušen a nehlídáš se, jsem schopen zachytit obrazy z tvé mysli. A musím říct… měl jsi velmi zajímavý život, s těmi dvěma. Vášnivý život. Jak to, že se ti to neomrzelo? Jako youkai jsi dlouhověký. Jak dlouho jste spolu byli, takhle ve třech?“

Raiu se zamyslel. Nikdy nepřemýšlel, jak dlouho trval jejich společný život, v království jeho soukromých pokojů, pouze s Shikou a Chizu. Občas mu to připadalo jako celé věky, jindy že to uteklo příliš rychle, že osaměl brzy…

„Ne dost dlouho,“ odpověděl, když si uvědomil, že skutečnou délku toho soužití vlastně neví. Ani to nebylo důležité. Ne, dokud byli spolu. Dokud se probouzel vedle nich, chránil a miloval je a užíval si plnými doušky jejich lásku…

 

„Dobré ráno,“ uslyšel tichounké zavrnění. Považoval ho za součást snu, stejně jako tiché steny, které následovaly. Ale oba hlasy byly důvěrně známé a když zaznamenal šustot hedvábného povlečení a lehké prohýbání matrace, otevřel oči.

Za okny jeho ložnice byla tma, ještě dlouho před úsvitem, ale časné hodině svého probuzení nevěnoval pozornost. Tu zaujal vedle něho na posteli se mazlící pár. Nahý stříbrovlasý youkai ležel na boku a hladově líbal zlatovláska, zády přitisknutého k němu a s vyhrnutou tunikou, tak aby měl co nejlepší přístup k jeho rannímu vzrušení.

Raiu fascinovaně pozoroval dvoje rudé rty, lačně se hltající v polibcích, jednu Shikovu ruku putujíc po zlatavě opálené Chizově hrudi, zatímco druhá pravidelně hladila jeho napjatou chloubu. Skoro temně rudá hlavička s malou krůpějí vášně se objevovala a zase mizela v objetí Shikovy dlaně, zatímco zlatovlasý mladík vzrušeně vzdychal do úst svého milence.

Ten na okamžik polibek přerušil, aby cosi zamumlal, Raiu poznal inkantaci, která vytvořila na chlapcově penisu poloprůsvitný kroužek z jakýchsi ornamentů. On sám Shiku toto praktické kouzlo naučil, zabraňovalo, aby vzrušený jedinec došel vrcholu, dokud ten, kdo kouzlo seslal, to nedovolí a ani vlastní pomocí toho nedosáhne.

Shika pak chlapce znovu políbil, prsty bloudící ruky už chvíli hladily a mnuly citlivé vrcholky na jeho hrudi, to Chizu dost zaměstnalo, když druhou rukou zamířil mezi jejich těla, aby mladíka připravil. Přitom hleděl do očí tmavovlasého muže, který je s úsměvem sledoval. V první chvíli čekal, že se Raiu připojí k hrátkám, dělával to, když začali bez něj a on přišel později. Z lehkého pokynu ale pochopil, že teď chce být pouze divákem. Rozhodl se pokračovat jako každé ráno, které s Chizu strávili milováním, když byl Raiu pryč. Zároveň si všiml, že Chizu ve víru vzrušení nejspíš nezpozoroval, že Raiu už nespí a dívá se.

Konečně byl mladík připraven, Shika ho dychtivě políbil a zároveň se jemně zmocnil jeho žhavého nitra. Ani nemusel čekat, až si Chizu zvykne, chlapec sám začal dorážet, aby ho přiměl k pohybu.

Raiu byl nadšený. Netušil, jak vzrušující může být pouhým svědkem něčí vášně. Jeho dva milenci se hladově líbali, jejich zpocená těla k sobě přirážela, vzduch kolem nich byl přímo nabit těžkou vůní smyslnosti a vzrušení.

Vzrušovalo ho to. Pohledem klouzal po pohybujících se tělech, vlhce se lesknoucích ústech, oči obou se přivíraly slastí. Místnost naplňovaly už dávno ne tiché vzdechy. Raiův pohled se ale nejvíc stáčel k Chizově naběhlému vzrušení. Chlapec už přestal frustrovaně přejíždět dlaní po své tvrdosti, jeho ruku po chvilce nahradila Shikova. Ani ta mu nedopřála úlevy, její pohyby, rychlé i lenivě pomalé jen napínaly Chizův pocit vzrušení k zešílení.

Právě, když si Raiu pomyslel, že by měl neodolatelnou chuť vzít to týrané vzrušení do úst, se Shika nad Chizu slitoval. Tichým slovem ukončil mučivé kouzlo a několika rychlými pohyby dlaně dovedl Chizu k extázi, aby ji mohli prožít zároveň.

Chizu se s mocným výkřikem vzepjal, Shika vzkřikl hned po něm. Jeho dlaň pokryla chlapcova bílá vášeň, to už se Raiu neovládl a přisunul se k nim. Dychtivě slízával horkou tekutinu z Chizova bříška a Shikových prstů, zatímco milenci prudce oddechovali a odpočívali.

Teprve teď, když se Raiu přesunul výš, aby Chizu poté, co očistil jeho tělo od důkazů právě prožité rozkoše, políbil, si chlapec všiml, že je vzhůru. A podle jiskření v temných očích snadno uhodl, že byli s Shikou při svých hrátkách pozorováni. Na chvíli ucítil rozpaky, nicméně polibek šťastně opětoval, když ho Shika pustil ze sevření a přistrčil do Raiovy náruče, přitulil se… aby vzápětí zjistil, že jeho milovaný tmavovlasý youkai rovněž potřebuje úlevu.

Než ale stačil něco udělat, místo, které ho tak zajímalo, zabral Shika se svými talentovanými ústy. Žárlivě se zamračil, Raiu si toho všiml a přitáhl ho k sobě. Aby Chizu utěšil, uchvátil jeho rty a když si povšiml chlapcova nového vzrušení, obemkl kolem něj prsty. Sotva slyšitelné zamumlání kouzla mu prozradilo, že Shika se ujistil o jeho dlouhé výdrži. Shlédl dolů, stříbrovlásek se na něj se šibalským úsměvem díval. Raiu se pobaveně ušklíbl. A co Shika nečekal, pronesl kouzlo i on, na něj.

Raiu si dobře pamatoval, co mu Shika prozradil o žhavých ránech s Chizu. Škoda, že byl doma tak málo, jeho povinnosti prince démonů a velitele otcových armád, ho tak často odváděly pryč… Teď si to ale hodlal vychutnat.

Přitáhl k sobě malého blondýnka a lehl si na záda. Dobře viděl, jak se chlapci zablýsklo v očích radostí, nechal jej, ať se na něj vrhne. Přijímal hladové polibky a doteky a oplácel je se stejnou chtivostí, ale překvapila ho prudkost, s jakou se na něj Chizu vyhoupl, aby si svého někdejšího pána osedlal. ‚Vskutku neukojitelný,‘ stačil si Raiu pomyslet, než ho Chizovy pohyby zbavily soudného myšlení.

Stydlivá nevinnost, s jakou Chizu vstoupil do jeho života a postele, vzala už dávno za své, přesto Raiu ohromila odvaha, s jakou Chizu milování najednou inicioval. Obvykle bylo začínání na nich, jakoby si chlapec netroufal k výzvě. To se jeho nedávnou nepřítomností změnilo. Rozhodl se, že se později zeptá Shiky… Prozatím si hodlal užít, co se ten rozkošný blonďáček naučil.

S rozkoší pozoroval, jak se to mladé půldémonovo tělo svíjí na jeho, z trhaných pohybů a slastných výkřiků poznal, že Chizu se blíží k vrcholu. Přírazy zrychlily, Raiu mu několika tahy dlaně pomohl a za okamžik cítil, jak se po jeho břiše rozlilo tekuté horko. Chizu se pozadu zhroutil do Shikovy čekající náruče, byl něžně políben a uložen na pelest, aby si odpočinul. Oba počítali s tím, že nebude unavený dlouho.

Když se chtěl Raiu zvednout, byl nekompromisně sražen zpět na záda. Shika mu oplatil péči, jakou předtím věnoval jejich společnému milenci a jazykem ho láskyplně očistil. Tím to pro něj ale skončilo, Raiu se chopil vedení. Začal Shiku dravě líbat, jeho kouzlem opředené mužství svým napětím už skoro bolelo… potřeboval vyvrcholit. Složil Shiku na záda vedle Chizu, ten se na ně unaveně, ale s úsměvem díval.

Ústy i dlaněmi bloudil po známém štíhlém těle, jen krátce poškádlil napjatý, stejným kouzlem opatřený úd a jal se věnovat přípravě Shikova vstupu. Ujistil se očima, že souhlasí, po včerejším drsném sexu mohl být ještě citlivý, ale Shika nadšeně kývl a okamžitě přirazil na prsty, když je ucítil ve svém nitru.

Když byl připraven, Raiu vstoupil. Občas ho překvapovalo, že po těch letech, co spolu sdílí lože, ho stále uchvacuje Shikova nezměněná těsnost, téměř stejná jako u Chizu, o mnoho mladšího chlapce. Jim dvěma už přece jen je několik set let…

Hluboké pohledy do očí střídaly dychtivé polibky dvou démonů, jejichž těla po sobě prudce klouzala, mučená neukojitelnou slastí.

Najednou Raiu tělo svého milence opustil a sáhl po Chizu, který je nadšeně sledoval, s rukou pohybující v klíně. Políbil ho, pak jej položil na bok k nim. Shika po krátkém pohledu pochopil, provedl rychlou přípravu chlapcova otvoru, ani nebyla třeba, ale pro jistotu… Vtlačil se dovnitř, vzápětí ucítil, jak se Raiu vrátil do jeho neukojeného nitra. Sladili své přírazy a zrušili kouzelné omezení.

Prudké pohyby zvyšovaly rozkoš a zatmívaly rozum, když za okny svítalo. Tři výkřiky se slily v jeden, když jednoho hanyou a dva youkaie sebral vír sdílené rozkoše.

Jediný, do klubíčka stočený chumel tří těl, se chvěl a odpočíval. Fakt, že svítá a minimálně dva z nich musí brzy odejít, ani jeden z nich neřešil.

 

Raiu se při vzpomínce na to divoké ráno pousmál. ‚Byl jsem šťastný,‘ pomyslel si. ‚Chci to zpátky!‘

„Co se stalo, že ses rozhodl své milence přivést z říše mrtvých?“ zeptal se neviditelný tazatel. „Nikdo ti neřekl, že to je sebevražda, pokoušet takto osud? Copak je ti jedno, co všechno tě to stálo?“

„Kdysi mi na tom záleželo,“ řekl Raiu chladně. „Ale už jsem toho podstoupil tolik… Obětoval jsem všechno, co jsem měl… Rodný palác, své dědictví, armády, vládu nad otcovou říší… Vím, co mě to stálo. Nemohu couvnout a už ani nechci. Je pozdě litovat, po všem, co jsem udělal.“

„Možná máš pravdu,“ děl hlas zamyšleně, „lítost už není na místě. Nic tím nenapravíš. Tak co, povíš mi, jak došlo k tomu, že ses všeho vzdal, abys nakonec… skončil tady?“

Raiu si povzdechl a vrátil se ke svým nejhorším vzpomínkám. K těm, které pohřbil na dno své duše, aby se netýral bolestí ze ztráty svých nejmilovanějších.

 

Raiu už delší dobu tušil, že další útoky na otcovo – tedy, teď už jeho – území na sebe nedají dlouho čekat. Jeho věrné armády byly stále připraveny, vlastně jen čekal, že mu některý ze sousedů vypojí válku a bude muset bojovat o rozlehlá území, která zdědil, když otec nedávno padl. Už nebyl princem, stal se Lordem a kdokoli, kdo ho považoval za změkčilé princátko, které nedokáže vládnout velké říši, ho mohl vyzvat.

Raiu se jich nebál, navíc nepečoval o svou zem jen pro sebe… Chtěl bezpečí a blahobyt pro svůj lid a své blízké.

Ale velkému boji se stejně nevyhnul, bez ohledu na to, jak se snažil se všemi sousedy vycházet. Znovu se přiblížil den, kdy oděl zbroj a chystal se postavit do čela svých vojáků.

Shika utáhl poslední řemen a neklidně poznamenal: „Víš jistě, že tě nemám doprovázet? Už jsem přece byl v mnoha bojích. Proč mě najednou nechceš s sebou?“

Raiu ho pohladil po tváři.

„Musím palác a to nejcennější v něm svěřit někomu důvěryhodnému. Někomu, kdo mě zastoupí a bude palác dobře bránit.“

„Tvá důvěra je pro mě ctí,“ sklonil Shika hlavu, „ale i tak… Cítil bych se líp po tvém boku. Nemám z téhle bitvy dobrý pocit.“

„A z jaké jsi měl?“ usmál se na něj mladý vládce démonů. Shika pokrčil rameny. „Vrátím se, co nejdříve to půjde, nebudu to protahovat. Pak budeme zase všichni spolu, neboj se.“ Nato pohlédl stranou, kde seděl na patách Chizu. Mračil se. Raiu si v duchu povzdechl. Uklidňovat bojovníka, který prošel mnoha bitvami je jedna věc, ale snažit se o totéž u mladého půldémona, který se jen před několika hodinami pokoušel vás v posteli přivést k šílenství, je o něco těžší.

„Maličký…“ zkusil to Raiu, „ani ty nemůžeš se mnou. Snaž se to pochopit, bitvy nejsou pro tebe.“

„Tak proč jsi mě učil bojovat?“ odsekl blondýnek a vdorovitě si založil ruce na hrudi. V zelenkavých očích se blýskalo, tentokrát ne vášní, ale pobouřením. „A nejsem maličký! Nejsem dítě!“

„Kdo to ví lépe než my?“ vložil se do toho Shika a šel chlapce obejmout. „Chizu, já byl v mnoha bojích. Věř mi, nechceš tam být. Krom toho, Raiu bude mít příliš mnoho práce, nebylo by to stejné, jako tady, s námi. A mě bys tu snad chtěl nechat samotného? Budeme na jeho návrat čekat společně.“

Chlapec se mu zadíval do očí, nechal se obejmout. Raiu je sledoval, neušlo mu, že Shika cosi chvíli šeptal Chizu do ouška. Ten se na stříbrovlasého překvapeně podíval, přikývl a když ho youkai pustil, rozběhl se k Raiu.

„Miluji tě, omlouvám se,“ zamumlal, když ho démon objal. „Budu netrpělivě čekat. Vrať se brzy… a hlavně živý.“

„Nezlobím se… a také tě miluji, Chizu,“ zašeptal Raiu do zlatých vlasů. „Ty se dobře starej o Shiku a on se bude starat o tebe, ano?“

Blondýnek přikývl. Nastavil rty, dočkal se hlubokého, všeříkajícího polibku. Pak se poodtáhl, aby se k nim vešel i usmívající se Shika. Všechni tři ustrnuli v jednom milujícím objetí.

Vyrušilo je zaklepání na dveře. Raiu jen nerad vyzval klepajícího, aby vstoupil. Vešel sluha a s hlubokou úklonou oznámil, že jeden z generálů čeká u brány a před hradbami je nastoupena armáda.

Raiu přijal oznámení z chladnou tváří, když sluha odešel, znova své milence sevřel v náručí. Když je pustil, objali se ti dva kolem pasu. Pohladil je po tvářích.

„Už je čas, musím jít. Pečujte jeden o druhého,“ řekl vážně. „A když se nevrátím…“ pohlédl na Shiku, ten už věděl… a přikývl. Chizu tato věta ale poplašila. Než však stačil něco říct, Shika ho umlčel.

„Až se vrátíš, najdeš nás netrpělivé a šťastné, že jsi zpět,“ řekl. „Kéž je to brzy.“ Raiu se usmál. „Udělám pro to všechno, co jde,“ slíbil.

 

„A udělal jsi?“ ptal se zvědavý hlas. „Vrátil ses brzy?“

„Ne dost brzy,“ zavrčel Raiu. „Když jsme byli na dohled od paláce, vyslal jsem posla pro Shiku. Ale jeho vzkaz slyšel i zrádce… a vykonal svůj špinavý plán. Stál ho život, ale pro mé dva nejmilejší bylo pozdě.“

„Jaký plán? Čeho?“ zajímalo neviditelného. Raiu mlčel, jen si v paměti přehrával okamžiky, které z něj učinily nelítostného démona.

 

Raiu, unavený, ve zbroji stále od krve nepřátel vstoupil do svého paláce, když k němu přiběhl jeden z nižších démonů, sloužících jeho rodině, padl na zem a v děsu křičel: „Můj lorde, ve Vašich soukromých pokojích… Někdo tam vešel bez dovolení, je slyšet křik a boj! Stráže chtěly vylomit dveře, ale marně, jsou magicky zapečetěné! Jakoby je ten uvnitř nechtěl vpustit!“

„Velitel Shika!“ křikl Raiu. „Kde teď je?!“

„Když přijal vzkaz od vašeho posla, odešel do Vašich komnat!“

‚Shika je dost mocný, aby ochrannou pečeť na mých dveřích zrušil,‘ běželo Raiovi hlavou, když vyrazil ze sálu. ‚Pokud je nelze otevřít, může to znamenat, že on už není schopen vpustit pomoc…‘ Děsivá myšlenka ho přinutila k větší rychlosti. Cestou ke svým pokojům sesbíral další stráže, ať se uvnitř děje cokoliv, bude potřebvat posilu. Pomyšlení na ohrožení stříbrovlasého démona a jejich společné půldémoní lásky ho hnalo vpřed. Jindy by cesta obrovským palácem trvala déle, nyní to byl snad jen mžik, než Raiu stanul před dveřmi do svého malého království. Bleskurychle sejmul pečeť bránící vstupu nepovolaným a vrazil dovnitř. Stráže ho následovaly.

V přijímacím pokoji soukomých komnat vládce démonů vládl chaos. Převrácený nábytek, nádoby s květinami, ovocem a nápoji rozbité… Polštáře k sezení rozpárané, kolem nich se ještě vznášelo peří. A uprostřed toho všeho ležící tělo, zkrvavené, s potrhaným oděvem… a stříbřitými vlasy.

„Shika…“ hlesl Raiu a vrhl se k němu. Když spatřil strašnou ránu na hrudi, křikl na stráž za sebou: „Ranhojiče! Rychle!“

Jeho výkřik probral stříbrovlasého démona na chvilku k vědomí. „Raiu… Jsi zpět…“ zaskuhral. „Musíš si pospíšit…“

Raiu se neptal, kam. Chtěl vědět dvě věci, kdo to udělal a kde je Chizu.

„Kdo to byl? Jak se sem dostal?“

„Genkawa… Nějak se udělal neviditelným, prošel do pokojů se mnou…“ Shika se rozkašlal, z úst začala téct krev, ale snažil se mluvit dál: „Nejprve zaútočil na mne… Chizu se mě pokusil bránit… Genkawa ho omráčil… bojovali jsme…“ Další kašel.

Dusot nohou Raiovi oznámil příchod léčitele. Udělal mu místo a rychle se zeptal: „Kam zmizel Chizu? Odvedl ho?“

„Ano… Odpusť… zklamal jsem… Jdi, zachraň…“ Shika nedokončil větu, další proud krve mu vzal slova. Ranhojič řekl: „Jeho zranění jsou vážná, můj Lorde, prosím, nenuť ho dále mluvit.“

„Uzdrav ho,“ přikázal Raiu a vstal od znovu bezvědomého Shiky. „Je mi jedno jak, udělej třeba zázrak, ale nesmí zemřít!“

Svým strážím přikázal pomoci ranhojiči, jak bude potřebovat a hnal se zpět dolů, ke své armádě. První otázka byla, jestli někdo viděl Genkawu. Všichni to popřeli. Vtom k nim přiběhl zahradník, vlekouc za ruku svého malého syna: „Můj Lorde, tady můj syn něco viděl!“ přistrčil chlapce před svého pána a oba padli na kolena.

„Generál vyšel z paláce bočním vchodem,“ vysypal ze sebe poplašený klučík. „Přes rameno měl svinutý koberec. Asi ho nikdo neviděl, ale procházel zahradou, kde jsem právě…“ „Není důležité, co jsi dělal, ale cos viděl!“ utnul jeho řeč otec. Kluk se za zlomek vteřiny zarazil. Pak sáhl do kapsy a podal Raiovi několik umně spletených kožených řemínků. Na jednom z nich se houpal malý amulet. Raiovi se zhoupl žaludek, poznal, co drží.

Kožený náramek, který Chizu před měsíci dostal právě od tohoto hošíka, Raiu si vzpomněl, že si spolu v zahradě hrávali. Amulet s ochrannou pečetí zase dostal od něj a Shiky. Oba naň vložili svá kouzla… Kdyby ho Chizu stále měl na sobě, mohl by jej najít podle magické stopy… Takto se musel spolehnout na své stopařské umění a štěstí.

„Z toho koberce vykukovala ruka a tohle z ní sklouzlo…“ škytl hošík v slzách. „Generál odnesl Chizu-chan!“

„Viděl jsi, kterým směrem?“ zeptal se Raiu, jen stěží tajíc zuřivý hněv na drzého zrádce.

„Udělal kruh kolem zahrady a pak odjel tam,“ ukázal zahradníkův chlapec na východ.

„Generálovy pozemky jsou na opačné straně,“ pronesl jeden z velitelů, stojících okolo. Vtom kupředu vystoupil jeden z nejstarších gnerálů. Poklonil se Raiovi a řekl: „Hrad, patřící Genkawově matce, leží právě na východě, můj Lorde. Dovol svému služebníkovi, aby ti ukázal cestu, přeješ-li si.“

„Děkuji, veliteli, tvou pomoc vítám,“ přijal rychle Raiu. „Do sedel!“ zavelel a sám se jako první vyšvihl na svého oře.

Démoničtí koně jsou mnohem silnější a rychlejší než obyčejní, které používají lidé, jakýkoli náskok, který zrádce Genkawa měl, se podstatně snížil, když vyrazili.

Jen na chvíli prodléval Raiu v myšlenkách u zraněného Shiky, pak pomyslel na uneseného blondýnka a jeho hněv jakoby koni dal křídla. Běžel s větrem o závod, netrvalo dlouho a dorazili k cíli. Starý velitel ukázal na malou vesničku u moře.

„Děláš si ze mě legraci, starče?!“ vyštěkl Raiu. „Nic tam není!“

„Na tom kopci nad vesnicí, můj pane,“ odpověděl starý voják klidně. „Vždy tam stál, jako mladý voják jsem ho vídal. Má žena pocházela z této vesnice.“

Raiu povolal svého dvorního zaklínače. Ten už se pustil do práce, několik formulí ukázalo půvabný hrad, krytý jakousi mlžnou clonou.

„Ochranná pečeť, můj Lorde, činí hrad pro všechny neviditelným,“ vysvětlil zaklínač, zatímco prováděl své kouzlo. „Ale dokážu ji prolomit, abychom mohli vejít.“

Mlžná iluze se zachvěla, hrad byl najednou dobře vidět na malém kopečku nad vesnicí. Na jediný Raiův pokyn se malá armáda vřítila do vesnice. Její příchod doprovázel křik vojáků i vesničanů. Raiu cestou popadl jednoho z pomalejších obyvatel a křik na něj: „Kdy přijel váš pán?!“

„A-asi před hodinou, pane,“ vykoktal ze sebe nebohý zděšený muž a když ho démon pustil, odplazil se.

‚Hodina,‘ znělo Raiovi hlavou. ‚Už hodinu Chizu trpí v rukách toho zvráceného šílence… Jdu si pro tebe, maličký,‘ vyslal směrem k paláci myšlenku naplněnou láskou. V duchu sliboval strašnou pomstu zrádnému generálovi, když na koni vjel přímo do hradu.

Na zděšeně prchající komorné a dvořany zařval: „Kdo mi ukáže, kde najdu generála, toho nechám naživu!“

Jeden z dvořanů padl na kolena, protože Raiu poznal. „Rád poslechnu svého pána a vládce, Lorde, prosím, následuj mě. A máš li s sebou ranhojiče, ať nás doprovodí. Pán s sebou přivezl zraněného mladíka, který potřebuje ošetření a náš ranhojič tu není.“

Raiu ani nemusel nic říct, mladý léčitel, patřící k armádě, přistoupil.

Překvapivě čile se dvořan rozběhl jednou z chodeb, pohledem se ujišťujíc, že ho následují. Když ho Raiu dohnal, řekl: „Chtěl jsem chlapce ošetřit sám, ale pán mě z pokojů vyhnal. Říkal, že to stačí, až s ním skončí… Nebohý chlapec jistě trpí! Znám svého pána, můj Lorde!“ náhle zastavil a ukázal na zdobené dveře před sebou. „Tady, můj Lorde!“

„Tvůj pán zradil svého vládce,“ zavrčel Raiu. „Koho chceš ochránit, odveď do vesnice, kdo tu zůstane, až vyjdu ven, zemře, protože tento hrad lehne popelem! A toho, kdo mi neodpřisáhne věrnost, stihne osud generála!“

Nato vrazil do dveří a strnul.

Tušil, co objeví, ale vidět to skutečně, v něm vyvolalo neskutečný, přímo vražedný hněv. Jeho maličký, jeho milovaný blonďáček, ležící na úzkém lehátku nahý, přesto zakrytý, jak jeho křehké tělo pokrývají modřiny a krev. A nejspíš v bezvědomí, protože se ani nepohne, když Raiu vrazí dovnitř.

Raiu přistoupil až k němu, chlapec je k lůžku připoutaný. Leží na břiše, jeho záda i zadek jsou jedna živá rána, tak byl zbičován. Pohlédne na tvář, i ta nese známky bití. Rozkošná tvář je pokryta krví a podlitinami.

Raiu ustoupí, jen tiše říká něco svému ranhojiči a ten poslušně přikleká k chlapci, aby se přesvědčil… Opatrně, aby se nedotýkal otevřených ran, se dotkne mladíkových stehen, plných modřin a pečlivě prohlédne prostor mezi nimi. Pak se ohlédne na svého pána a zavrtí hlavou. „Byl krutě zbit a vážně zraněn, můj Lorde,“ řekne tiše, „ale ne znásilněn. Pokud to měl generál v úmyslu, tak později.“

Raiovi spadne ze srdce kámen zvící pohoří, když to slyší. Vytáhne zbraň, aby odřízl řemeny, poutající Chizu… Chce ho rychle vzít a opustit tohle strašné místo. Kde je zrádce Genkawa, ho v tuto chvíli nezajímá. Dal svým vojákům pokyn ho zajmout. A když uteče, prohledá celou zemi, aby se pomstil.

Když přeřízne všechna pouta a ranhojič otočí Chizu na bok, aby ho prohlédl zpředu, jen zatají dech, až to zasyčí. Na krku objevil ránu, která vytvořila to tratoliště krve na lehátku a chlapcově těle. Chizův podbřišek rovněž neušel mučení. Jinak nedotčené genitálie byly opatřeny kovovým kroužkem, fungujícím stejně jako zaklínadlo, které používali spolu s Shikou při milování a nad nimi do krvava popálená kůže… Znak rodu Genkawa, vpálený do hebké kůže. Raiu se rozzuřil. Nejen, že se ten prokletý zrádce opovážil dotknout toho, co patří jemu, mučit a zranit jeho dvě lásky, ale dokonce má tu drzost jednoho z Raiových milenců poznačit jako svůj majetek! Jako nějaký dobytek! Raiovu mysl začínala ovládat nepříčetná touha toho muže zabít.

Neopatrný léčitelův dotek měl za následek, že se Chizu s bolestným zajíknutím probral. „Ne… Už ne…“ zasípěl. Z koutku rtů mu vytrvale tekl pramínek krve.

„Ššš… To jsem já, maličký,“ zašeptal vládce démonů. „Přišel jsem si pro tebe. Půjdeme domů.“

„Generál…“ zajíkl se Chizu, „nevzal si mě… nepatřil jsem…“ Snaha ujistit ho o tom, že to místo, které bylo vyhrazeno jemu a Shikovi, je jeho nepřítelem nedotčeno, Raiu dojalo. „Já to vím, můj maličký,“ ujistil chlapce, který znova ztrácel vědomí.

„Raiu…“ hlesne ještě, „miluji tě…“

„I já tebe, můj Chizu,“ odpoví Raiu tiše a políbí ho na čelo, ignorujíc skutečnost, že je mladý léčitel svědkem jejich láskyplného okamžiku.

Raiu vezme chlapce do náruče, ranhojičova slova, že je pro chlapce lépe, když není ve svých bolestech při vědomí, téměř nevnímá. Už chce být doma a vyléčit své dva milované. Otočí se k odchodu.

Místnost je v tuto chvíli až na ně tři prázdná… Dokud se neposune boční stěna, v tmavém otvoru se tyčí mohutná postava zrádného generála.

„Přišel sis pro svou malou děvku, princi?“ ušklíbl se. „Jak mohl tvůj otec, skutečný Lord, předat vládu někomu, kdo vezme armádu, aby zachránil jednoho polovičního démona? Jsi hanbou svého rodu. Takovému nikdo z mé krve nebude sloužit!“ prskl nenávistně.

„Proto jsi mě zradil?“ opáčil Raiu zdánlivě klidně. Dobře si všiml ostrého meče u vojákova boku. V ruce držel pouze bič o několika pramenech, ale to ho neznepokojilo. Genkawa jakoby mimoděk postoupil tak, aby jim odřízl cestu k východu.

„Myslím, že je načase, aby byla nastolena nová dynastie,“ pronesl Genkawa klidně a pohrával si s žilkami svého biče. „Můj plán očividně vyšel, přišel sis pro něj,“ pokývl k chlapci v Raiově náruči. „I když už je pozdě, trochu jsem to přehnal, brzo vykrvácí… Ani jeden z vás odsud neodejde. Škoda, že jsem si to víc neužil, ještě mi dluží nějaké to potěšení…“ ušklíbl se a Raiu to vytočilo.

„Nikdy už sse ho nedotknešš…“ syčel nenávistně, až mu oči žhnuly. „Nebudeš žít dost dlouho!“ Stále sledujíc generálovy pohyby, vložil milovaného Chizu do náruče léčiteli, aby mohl sám vytáhnout meč a postavil se před ně. Ranhojič si obou nevšímal, snažil se zastavit to neustálé krvácení z rány na krku.

Generál odhodil bič a bleskově tasil meč. Vzápětí vyjekl a zhroutil se pomalu na kolena. Ještě pomaleji se ohlédl. Z jeho krku vzadu pod vlasy trčela šipka.

Ve dveřích stál dvořan, který Raiu přivedl, v ruce podlouhlou foukačku. S nesmiřitelnou záští se díval do tváře svého pána.

„Zrádce,“ zasípal Genkawa.

„Říká ten, kdo zradil bezdůvodně svého vládce,“ odvětil chladně starý muž. „JÁ jsem mstitel! A čekal jsem velmi dlouho! Za krev mé sestry, která byla prolita v tomto pokoji! Buď proklet, pane!“ To poslední slovo vyprskl muž jako nadávku, tělo jeho pána se mezitím zhroutilo k zemi.

Dvořan poklekl před Raiu. Se sklopenou hlavou požádal: „Dovol, Lorde, abych byl přítomen trestu mého pána, jaký pro něj vyměříš, abych mohl duši své zavražděné sestry sdělit, že může odpočívat v pokoji.“

„Není mrtev?“ podivil se Raiu. Stařec zavrtěl hlavou. „Šipka ho pouze uspala. Je tvým vězněm, můj Lorde.“

„Děkuji za pomoc. Teď přiveď mé vojáky,“ nařídil Raiu. „Odvezeme ho do mého paláce, kde bude za své zločiny popraven. Má li k tomu ještě někdo ve vesnici co říct, vyslechnu je, než odjedeme. Ty můžeš s námi. Tvé žádosti vyhovím.“

Muž vřele poděkoval a odešel pro vojáky. Léčitele se zraněným chlapcem poslal Raiu s ním.

 

„Co bylo dál? Po návratu?“

„Co by bylo,“ zavrčel Raiu. „Genkawu jsme odvezli do paláce a popravili. Shika a Chizu byli ten samý den pohřbeni.“

 

Celý den bylo zataženo, jakoby by s mladým vládcem démonů sama příroda truchlila. Ranhojič nemohl na místě udělat pro poraněného Chizu víc, chlapec zemřel ještě cestou.

Když se Raiu vrátil, se zajatým zrádcem, čekala na něj další strašná zpráva. Léčitel, který se snažil uzdravit zraněného Shiku, padl před svým vládcem na kolena a prosil za odpuštění. „Nemohl jsem pro velitele udělat víc, můj Lorde, rána v jeho hrudi je příliš blízko srdce a způsobila ji zbraň na démony!“

Srdce pána démonů, zlomené Chizovou smrtí, mohla uzdravit už jen Shikova láska… Ale i ta odešla s životem mladého démona.

Raiu zůstal sám.

Sám, aby potrestal vraha svých nejmilovanějších, sám, aby čelil chladnému světu démonů, kde bylo pro lásku jen málo místa.

Poprava zákeřného generála neutišila Raiův žal, postupně se měnící v touhu po pomstě. Krutá smrt roztrháním koňmi, jakou potrestal Genkawu, mu nestačila. Nad společným hrobem svých milenců se jeho vřelé, milující srdce změnilo ve studený kámen.

A toto srdce nemohlo zahřát už nic. Raiu se prohnal svou říší jako smrtící vichr. Pamatoval si slova zpupného Genkawy, že nikdo z jeho krve mu nebude sloužit. Hledal všechny, kdo byli jen kapkou krve spojeni s tímto zrádcem, pobil je a jejich domovy srovnal se zemí. Hrad, kde ho osud a Genkawa připravili o Chizu, byl jen první.

Když Raiu zjistil, že už z generálova rodu nezbyl nikdo, začal hledat způsob, jak zvrátit osud a přivést mrtvé zpět. Přijímal návštěvy čarodějů, mocných démonů, i šarlatánů, kteří věřili, že zoufalého vládce obelstí.

Neuspěli a Raiu se s nimi nemazlil, zvláště s těmi šejdíři. Hledal a hledal, dokud v prastarých archivech ve ztraceném městě neobjevil legendu o životní síle, kterou údajně stále stráží národ Goeiů, kdesi na druhé straně světa.

S mocí, jakou nastudoval v tajemných, polorozpadlých svitcích, zaútočil na mocné, okřídlené bojovníky. Zpočátku to vypadalo, že zvítězí… Ale stateční andělští válečníci nebyli tak bezbranní, jak si myslel. Když to vypadalo nejhůř, postavil se proti němu jejich král. S pomocí skupiny kněží ho uvěznil v podzemních kobkách jejich chrámu, za dveřmi o devíti magických pečetích. Na celých pět tisíc let byl uvězněn, aby o samotě zešílel, nebo zemřel.

Ale Raiu jako démon nemohl tak jednoduše zemřít. Dlouho, předlouho spal, dokud ho neprobudila blízkost velké síly. Do chrámu přišel kněz, jehož moc se rozhodl využít ke svému vysvobození. Raiovo tělo a moc spoutávala síla pečetí, ale síla jeho mysli byla větší, než jeho věznitelé tušili.

Dokázal vypustit ducha své mysli a posednout kněze. Vidinou nekonečné moci ho dokázal svést k tomu, aby obelhaný kněz odstranil jeho magická pouta. Jak praskala jedna pečeť po druhé, jeho síla rostla a opouštěla vězení. Bylo jen otázkou času, když se dostane ven i démonovo tělo.

Třebaže svou mocí pobil mnoho bojovníků, potomek krále, který ho před tisíciletími nechal uvěznit, jej dokázal přenést mimo jejich svět.

 

A jediný, dokonce nedospělý syn tohoto krále, napůl člověk, ho pro změnu uvěznil zde, v tajemném mezisvětí, odkud není cesta ven. Raiu si povzdechl. Pomyslel si, jak dlouho bude ještě při zdravém vědomí, než se konečně zblázní.

„Existuje cesta ven,“ pronesl tajemný hlas.

Raiu se málem zadusil vzteky. Tak dlouho tu je, vylévá si mu své srdce a týrá se vzpomínkami a on si mu jen tak zničehonic řekne, že se odsud lze dostat! Než se ale stačil rozkřičet a přinutit toho neviditelného vtipálka, aby ho z této nicoty dostal, hlas opět promluvil: „Pomůžu ti odsud… Za jistou cenu.“

„Jakou?“ zeptal se Raiu podezíravě.

„Nejsi jediný, kdo něco ztratil. Až ty získáš moc, po které toužíš, pomůžeš mi získat to, o co jsem byl připraven.“

„Mám se sem pro tebe vracet?“ zasyčel démon. ‚Ani za všechnu moc vesmíru!‘

„Ne,“ zasmál se hlas. „Já tu, na rozdíl od tebe, nejsem uvězněn. Proto slyšíš pouze můj hlas. Až tě vyvolám ven, uvidíš mě.“

„Proto jsi na mě vyzvídal?“ napadlo najednou Raiu. „Hledal jsi někoho, kdo ti pomůže? Nevíš, jestli své slovo dodržím!“

„To je pravda,“ opáčil hlas. „Ale tvůj příběh mě přesvědčil, že jsi pro můj plán ten pravý. Ty můžeš získat vše. Můžeš s mocí Eien ovládnout celé dimenze. Je to moc bohů, démone. Já chci zpět pouze to, co mi kdysi patřilo. Ty si měj celý vesmír. Jak s ním naložíš, mě nezajímá.“

„Dobrá,“ zamyslel se Raiu. „Kdy začneš?“

„Brzy,“ odpověděl jeho budoucí osvoboditel. „Blíží se vhodná konstelace, proto jsem tě vyhledal až teď. Odpočívej, vládče démonů. Brzy se setkáme.“

Raiu mlčel. V jednom měl ten neviditelný pravdu, nemá co ztratit, získat ale může vše. Copak může dopadnout hůř, než znovu skončit tady?

<<